Žena pod vlivem

Viděno v rámci Season Challenge Tour - týden s kritikem Rogerem Ebertem. Jak to tak vidím, moc lidí na tu jeho Pulitzerovku až tak úplně nedá, co? Řadím se k nim... alespoň pro tento film, kde patrně "pod vlivem" nebyla jen Mabel Longhettiová. (09.11.2015)

Niekedy úporná snaha o niečo môže tú vec len pokaziť a následná nemohúcnosť potom napácha ešte väčšie zlo. Hlavne keď si nie sme istí sami sebou, to je potom hotový blázinec. Film pekne vykresľuje, ako to vyzerá v domácnosti, kde navonok kraľujú všetky príznaky bipolárnej poruchy. Mimo smrti už nie je nič horšie, ako sa báť zveriť vlastné deti vlastnej matke. Cassavetes odviedol skvelú režisérsku prácu a hlavne stavil na tých správnych hercov. Petra Falka som vždy vnímal ako pána Columba, no tu mi ukázal, že mu neboli cudzie ani vážne dramatické pózy a že takéto vypäté situácie zvládal zahrať s prehľadom. 80/100 (10.05.2016)

Trochu mě skličoval pocit, že tady nešlo o žádnou novovlnnou studii patologie nižší střední třidy, ale spíš o morbidnost a typicky americkou exhibici strachu před selháním příčetnosti a strachu z násilí. Bez sexy kulis dělnického prostředí a takřka automaticky naskakující akceptace pustiny duše žen z domácnosti by se to klidně mohlo odehrávat v palácích ze seriálu Dynastie: taková dík improvizacím artovější Carrie bez duchařin. Prostě Amerika. To, že je to lepší než Čelisti mě neutěšuje dost... (22.08.2016)

"Žena pod vlivem" je velmi intenzívní snímek, ale nikoli jen díky skvělým hereckým výkonům, ale také díky neskutečné režii, kdy John Cassavetes byl schopen až neuvěřitelně umocnit každý okamžik, který na plátně sledujete. To, co vypadá jako obyčejná večeře, se v jeho podání mění v psychologické drama, od kterého chcete utéct. Tenhle film ve vás zanechá silný dojem. (02.10.2015)

Obvyklá (a neméně strhující než ty ostatní!) Cassavetesova „hra na osud“, tentokrát rozvržená do dvou dějství, pointovaných evidentně jen dočasnou slastí, vratkým záchytným bodem v nezadržitelném pádu do propasti. Věčná krize neobyčejné ženy (zřejmě celoživotně) vychovávané k nejistotě (o své normalitě), sochané egoistickým okolím do moorovské sochy nesvobody, plné ran a děr, jimiž prosvítá ten nejčiřejší, slabě tryskající pramen Lásky, něčeho v dané chvíli (životě-káznici, životě-lágru) nemožného, je vylíčena milostným, smyslovým jazykem vlastním režiséru Tváří, který věcnost sděleného zlidšťuje a umožňuje divákovi účastnit se hrdinčina bolu, léčit její rány a pít z jejího zřídla. PS: "Mé velké město vplulo do noci. / Z rozespalého domu prchnout chci, / děvčátko, žena, tak jdu před chodci, / o ničem nevím, jenom o noci. // Červenec mete větrem dláždění, / za oknem hudba, přelud blažený, / v skořápce hrudi srdce vášněmi / do jitra mate vítr splašený." (Marina Cvětajeva) (14.12.2014)