Žena pod vlivem

Trochu mě skličoval pocit, že tady nešlo o žádnou novovlnnou studii patologie nižší střední třidy, ale spíš o morbidnost a typicky americkou exhibici strachu před selháním příčetnosti a strachu z násilí. Bez sexy kulis dělnického prostředí a takřka automaticky naskakující akceptace pustiny duše žen z domácnosti by se to klidně mohlo odehrávat v palácích ze seriálu Dynastie: taková dík improvizacím artovější Carrie bez duchařin. Prostě Amerika. To, že je to lepší než Čelisti mě neutěšuje dost... (22.08.2016)

Pokiaľ by som mal vybrať jedného amerického režiséra, ktorý sa najviac priblížil dotyku s realitou, asi by som vybral tvorbu Johna Cassavetesa. Sme natoľko uvrhnutí do vnútra situácií, že sa cítime podobne trápne, ako jej všetci účastníci. Až chcete, aby tá ktorá scéna už konečne skončila a všetci sa rozišli domov. To s pocitom, že film snáď ani nemá scenár a sledujeme autentickú rodinu. Akýkoľvek časový úsek by režisér zo života rodinky vybral, vyzeralo by to rovnako. Bez začiatku a konca. Utrpenie, ale aj istá radosť z bludného kruhu netradičného manželstva. (16.08.2016)

Po Bergmanově Scenes from a Marriage zatím druhý nejsilnější film, co jsem letos viděl. Falk/Rowlands klenot. Autentický životní drama uvnitř domu za zavřenými dveřmi - filmovou optikou, depresivnosti, oddanosti bez úniku pro diváka zaostřené velmi blízko. (02.05.2017)

Obvyklá (a neméně strhující než ty ostatní!) Cassavetesova „hra na osud“, tentokrát rozvržená do dvou dějství, pointovaných evidentně jen dočasnou slastí, vratkým záchytným bodem v nezadržitelném pádu do propasti. Věčná krize neobyčejné ženy (zřejmě celoživotně) vychovávané k nejistotě (o své normalitě), sochané egoistickým okolím do moorovské sochy nesvobody, plné ran a děr, jimiž prosvítá ten nejčiřejší, slabě tryskající pramen Lásky, něčeho v dané chvíli (životě-káznici, životě-lágru) nemožného, je vylíčena milostným, smyslovým jazykem vlastním režiséru Tváří, který věcnost sděleného zlidšťuje a umožňuje divákovi účastnit se hrdinčina bolu, léčit její rány a pít z jejího zřídla. PS: "Mé velké město vplulo do noci. / Z rozespalého domu prchnout chci, / děvčátko, žena, tak jdu před chodci, / o ničem nevím, jenom o noci. // Červenec mete větrem dláždění, / za oknem hudba, přelud blažený, / v skořápce hrudi srdce vášněmi / do jitra mate vítr splašený." (Marina Cvětajeva) (14.12.2014)

Jak se mám chovat, aby mě, vzornou matku a manželku, ostatní považovali za normální? Banální otázka, ale zkuste ji zahrát. Zajímalo by mne, v jakém prostředí režisér vyrůstal, jim natáčené, absolutně ničím nezlehčované hádky jsou autentické jako domácí video (i díky dotěrné kameře, ztěžující naši orientaci v prostoru zabíráním detailů tváří, jež představují signaturu Cassavetsova stylu). Zejména díky hercům. Falk je pro roli prostého chlápka typově dokonalý. Sebedestruktivní nasazení Geny Rowlands, uvnitř – i přes některá silácká gesta – stejně křehké jako pouta, která si snaží vytvářet s okolním světem, nelze jenom chladně sledovat, i kdybyste její postavu jako takovou odmítli. Okolí ji vnímá jako cvoka, aniž by se kdokoli obtěžoval zabývat příčinami jejího nevypočitatelného jednání. Nevyřčené obavy a strach čelit problémům tváří tvář deptají přímé účastníky (sporů) a znepokojují pasivní svědky, což přirozeně nevede k žádnému řešení. Sledovat psychicky vyhrocené situace dvě a půl hodiny je fascinující a vyčerpávající, ale nelze si přitom neklást otázku po smyslu toho všeho. Neobyčejná krutost? Obyčejný sadismus? 85% (24.07.2016)