Lidice

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Jedna z důležitých kapitol českých dějin a bohužel filmařsky těžce nezvládnutá. Jak bývá zvykem, tak v první polovině se nám představí všechny klíčové postavy a jejich mini-příběhy. Bohužel dialogy a postavy jsou tak ploché a bez života, že vzniká obrovská bariéra k tomu, aby si divák nějakou postavu oblíbil a prožíval její osudy. Tím pak klíčové okamžiky nefungují a v momentě, kdy byla možnost sešlápnout plyn a pořádně přitvrdit, tak tvůrci zvolili zpátečku. Většina pasáží, které měla potenciál vyždímat emoce, nebo ukázat režijní zručnost působí jako špatná groteska viz. Atentát na Heydricha. Mé hodnocení 2 hvězdičky… (21.02.2012)

Protože o Lidicích jsem se ve školce, škole, v dalších a dalších školách učil pořád a celé dětství a mládí, tak nějak mi to nesedlo. Faktograficky nepřesné a zavádějící, dějově nyvyrovnané a citově ploché. Toto téma by mělo být zpracováno trochu citlivěji a hlavně pečlivěji. Takhle jsem jen čekal, kdy se na obzoru objeví torzo vytunelované poldovky (29.10.2011)

Zasloužilá marnost. Je trochu smutné, že intimní příběh Lidic nedokáže dojmout jinak než Lidicemi jako symbolem genocidy. Ale není se čemu divit. Postavy jsou prázdné, Mahler s nimi hýbe po šachovnici didakticky, Riestrova kamera se nedokáže ustálit mezi teatrální stylizací scény a realismem, film nemá absolutně žádný rytmus a celý působí zoufale nevyrovnaně. Když to nejde přes postavy, tak nějaké to popravování, škrabání nehtíků, dětské ručičky za sklem plynového auta... Patetické, umělé, chtěné. Lidice jsou klasický školní film - dojmout se a nemyslet. Otázky tu chybí, celé je to psané v kostrbatých větách oznamovacích. Kontrapunkt Protektora. Film, který z mého pohledu nemá krom zasloužilosti žádný přínos k pochopení národní minulosti. Jediná opravdu vzrušující scéna: když je Šíma v závěru vyškrtnut z oficiální verze dějin. Je smutné, že i když ho tam Nikolaevův film zase vepsal, nic zásadního se nestalo. (26.05.2011)

Ne, takhle jsem příběh Lidic znát opravdu nechtěl. Místo pořádně mrazivého a emotivního filmu vznikl snímek naprosto kýčovitý, který se snaží diváka rozplakat těmi nejpodvratnějšími způsoby (králíci na hřbitově, závěrečné titulky). Příběhová linie Lidic byla totálně nezajímavá, mladé postavy nesympatické a jiné postavy naprosto nevyužité. Celé mi to chvílemi přišlo, že někdo vzal ten vysoce ceněný scénář, vyškrtal z něj to nejlepší a zbytek nějak poslepil dohromady. Celé je to navíc hodně špatně odvyprávěné a jediná linie, která to zachraňuje, je ta Rodenova ve vězení. Zde se aspoň pár zajímavých scén najde. Režijně utahané a podprůměrné a herecky nevyužité (své si odehraje jen Roden a Luknár). Na loňský Habermannův mlýn se to nechytá ani v nejmenším, a to mám k tomu filmu také výhrady. (17.11.2011)