Božský

Pokud někdo trpí pocitem, že česká politická scéna stojí za starou bačkoru, topí se v korupci a malicherných pletichách, měl by si pustit snímek Paola Sorrentina Božský, který by ho patrně zbavil jakýchkoli iluzí o tzv. kultivovaném Západě. Film líčí pozdní léta vlády italského premiéra Andreottiho, který jako politik zásadním způsobem formoval tvář Itálie ve 2. polovině 20. století, a zároveň se věnuje jeho pádu a pokusům o politické přežití. Traduje se, že filmy o politice bývají nudné, ale režisér už od prvního momentu dává najevo, že v případě Andreottiho je k dispozici tolik temných motivů a krvavých událostí, že na nudu zkrátka nebude čas. Od prvních minut nasazuje rychlé tempo, dynamický střih, pozoruhodnou kameru a nejrůznější prvky, které přitahují pozornost, jako např. titulky představující jednotlivé kapitoly a postavy příběhu. Navíc atentáty, podivnými sebevraždami a intrikami se to ve filmu jenom hemží. Scénárista si nemusel nic přibarvovat, vycházel jen z novinových titulků a obecně známých skutečností. S vykreslením postavy sedminásobného premiéra a klíčové postavy italského politického systému Andreottiho je to už trochu komplikovanější. V rámci maximální démonizace je líčen jako kombinace egyptské sfingy, upíra Nosferatu a Josifa Stalina. Jeho téměř autistická tvář a bezemoční chování by mu v demokratickém systému jen stěží zajistily tak důležité postavení. Ve skutečnosti takový politik potřebuje hodně empatické chování a sociální inteligenci. Extroverti jsou ve výhodě. Když režisér představuje premiérovo okolí v kapitole Andreottiho frakce, má divák díky zvoleným detailům v chování postav od prvního momentu pocit setkání mafiánské bandy nebo moskevského politbyra. Naprostou špičku ve filmu tvoří dialogy, často maximálně cynické a odhalující myšlenkové pochody zúčastněných. Už kvůli nim ale také kvůli maximálně zajímavému soundtracku, kdy se provokativně mísí klasická hudba s rockovou muzikou a finální titulky podkresluje latinoamerická skupina Molotov, se přikláním k páté hvězdičce. Není to sice snímek dokonalý, ve druhé polovině se občas scénáristovi trošku rozjíždí pod rukama, ale vzhledem k obsahu a zpracování jde ve svém žánru o současnou špičku. Celkový dojem: 90 %. (30.05.2010)

Vědomí, že v italské kinematografii rychle dozrává nová generace špičkových filmových tvůrců, je samo o sobě víc než povzbudivé. Chceme-li blíže ilustrovat převládající průměrnost a šeď současné české filmové tvorby hraného filmu, sotva bychom hledali vhodnější příklad. Nejen výběr choulostivého tématu, provázený špičkovými výkony špičkových více i méně známých herců, ale především ojedinělá a v mnoha ohledech objevná sevřenost filmové řeči, doslova staccata střihů, vytvářejících na minimální ploše svérázné koláže pohybu a děje, to všechno dává italské výpovědi o zlomovém okamžiku novodobých dějin této velké evropské země nadčasovou platnost. Potřeba dostatečného vzdělání, která divákovi umožní alespoň přibližnou orientaci po půdorysu vzrušených dějin přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století, je pochopitelně jednak samozřejmým předpokladem, jednak neobejitelnou nutností. Toni Servillo je špičkovým Andreottim (mimochodem stále žijícím). Ve vystřižených scénách zaujme Andreottiho setkání s přestavbovým Gorbačovem. BOŽSKÝ říká o zákrutách politiky - v mnoha ohledech i "osvíceného Západu" téměř vše, aniž by se jakkoliv podbízel. A nadto nabízí i nevšední umělecký prožitek. Co si přát víc? (22.11.2010)

Na Božského jsem se dost těšil, protože mě život Andreottiho hodně zajímal. Bohužel film se mi moc nelíbil, protože byl natočen moc zeširoka a vlastně jsem se o životě Andreottiho nic nedozvěděl. Jakým způsobem Toni Servillo zahrál svou roli to se jen tak nevidí a už jen díky tomu stojí film za podívaní. (01.09.2010)

Sorrentino se svou režií dotknul dokonalosti a scénářem se přiblížil ke genialitě. Je to celkem složitý film a ikdyž mu místy nezasvěcený čověk nerozumí (a Sorrentino mu záměrně ani nic neulehčuje), máte pocit, že jste svědky něčeho dosud neviděného a o dost chytřejšího než jste vy samotní. A navíc takové nekompromisní pojmutí složitého lidského charakteru hlavní postavy (pana Andreottiho) se snad povedlo jen ve filmu "Až na krev" a to převážně díky výkonu Daniela Day Lewise. Velká poklona také patří výběru hudby a herců, ale to je vlastně u geniálně zrežírovaného filmu samozřejmostí. (18.02.2011)

Napriek úvodnej vysvetľovačke kto je kto, je tento opus o najmocnejšom človeku povojnového Talianska pre netalianského diváka (a to nejaké znalosti o talianskej politike mám) takmer neuchopiteľný. Sorrentino tu síce buduje svoj typický štýl dlhých záberov bez strihu (párty a gratulácie sú asi najlepšou scénou) a videoklipovej štylizácie, kedy kombinuje kontrastujúcu popovú a rockovú hudbu s "nudným" prostredím politiky, výsledok je ale menej opulentný a vizuálne pôsobivý ako jeho neskoršie filmy. Na druhe strane oproti tematicky podobnému Silviovi je Božský násobne menej patetický a do seba zahľadený. (04.03.2020)