Hugo a jeho velký objev

2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo... (03.02.2012)

Hugo je neco jinyho, nez jsem puvodne cekal a taky neco naprosto jinyho, nez jak ho prezentovaly trailery. Pulku filmu to totiz vypada jak dobrodruznej rodinnej film lehce riznutej komedii a fantasy o malym umastenci, co bydli na nadrazi a opravuje robota. Nastesti se pak film presune do jiny roviny, protoze co si budem povidat, tohle tema by na dve hodiny rozhodne nevydrzelo. Ono celkove to pusobi tak trochu dojmem, ze to je o nicem. Jenze Scorsese je machr, takze z toho vyzdimal maximum. Film ma tak skvelou atmosferu, misty az pohadkovou kameru a perfektni herce. Na 5* to sice neni, ale i tak je na to radost koukat. (19.02.2012)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)

Viděl jsem film Hugo a jeho velký oběd. Na stole ležel připravený čerstvý los, nějaká travička a granát. Král Hugo vzal ten los a korunou seškrábal tři obrázky. Nic nevyhrál, ale mohl aspoň zpeněžit svou jemně tepanou korunu, kterou to škrábal. Byl to skutečný klenot, lepší než ten český granát, který tam na stůl položila ona neznámá travička. Zámek se rozsvítil jako lampion, když se přes něj chtěl někdo pomocí autogenu dostat do komnaty. Nikomu se ale nic nestalo. Hlavní role nebyla celá vymotaná. Nějaký hororový rys tam byl, ale vyplašil se a zalezl do Nory. Hugo měl kliku, že ho viděl, ale je možné, že se rys polekal právě té kliky, protože byla bez druhého protikusu, takže vypadala jako zbraň. Ruce jsem založil do pasu, aby mě ta slabá knížečka přeci jen trochu zahřála, protože se v našem letním kině teď přes zimu málo topí. Vlastně se tu už dlouho nikdo neutopil. Z filmu na mne nic nesálalo, tak abych neumrznul, vrátil jsem se na kolej, kde přebývám v opuštěném vagóně a topím v kamnech svůj žal. Bohužel Hugo a jeho velký oběd byl zcela jiný film, než jsem čekal. Poslali jiný.Inspirováno komentářem nejen k tomuto filmu od Aelity. (06.06.2012)

Každý, kdo trochu sleduje "Oscar race" (které filmy mají reálnou šanci na výhru a které jsou v nominaci jen do počtu) věděl, že ročník 2012 byl právě mezi tímto filmem a The Artist. Takže ano, kdyby The Artist nevyhrál, Hugo by kraloval večeru a Scorsese by si došel pro svého druhého Oscara za režii. Ale to už je dneska minulostí. Nám musím stačit, že Marty natočil dokonalou poctu filmu jako takovému a připomněl nám, proč filmy vznikly a co v nich máme hledat. Po zhlédnutí mě akorát zklamal fakt, že Ben Kingsley nedostal ani nominaci za jeho brilantní výkon, ale na druhou stranu, už se staly i horší věci. Prostě a jednoduše, jsem rád, že Scorsese všechny překvapil a dokázal, že slova jako "senilita" či "důchod" v jeho slovníku jen tak nenajdeme (ano, pamatuju si na diskuze, kdy někteří říkali, že Martin senilní a že by to měl zabalit…) 100 %. (29.02.2012)