Vejdi do prázdna

Gaspar Noé se rozhodl natočit bad trip, tedy nepříjemnou zkušenost po užití psychedelických drog, jako je třeba LSD nebo DMT. A to se mu povedlo (bravo). Nezodpovězitelnou otázkou zůstává, proč by se na takový film měl kdokoliv koukat. Bad trip je totiž špatná zkušenost, které je lepší se vyhnout, víme? Kromě toho je to také neskutečná, nepopsatelné ubíjející nuda, u níž jsem se neustále modlil za konec. Co jiného se ale může stát, když režisér již na 25. minutě divákům detailně vysvětlí, co bude následovat? No, pak se lze prostě jen dvě hodiny nudit. Protože na poletování duše opravdu není nic zábavného, poučného, zajímavého. Stylové postupy (kamera shora, průlety, rozostření, blikající neony) se nesmírně rychle omrzí. Je pravda, že úvod filmu, do přibližně 30 minuty, je tak strašně dokonale natočený, tak úžasnoucí, že být to samostatný film, nominuju ho na Oscara a Noého šoupnu do Top 10 svých oblíbených režisérů. Ostatně to je také zvláštní, když v jednom filmu najdeme scény nepřekonatelné nudy a vrcholného kinematografického zážitku. Na to už člověk musí bejt fakt expert. Každopádně tuto zkušenost nikomu nedoporučuji, ale je pravda, že pokud chcete opravdu zažít bad trip, vyjde vás lístek na Vejdi do prázdna levněji, než dávka LSD. (02.12.2010)

Síla. Asi jako když jsem v patnácti viděl Rekviem. Tradiční souputníci (narkoman vs. droga) a jejich cesta neónem, sourozeneckou láskou a ponorem do sraček. Jenže proč se mi nedostavuje absťák? U Rekviemu byl. A velký. Vejít do prázdna znamená předplatit si bungee a nebýt vytažen zpátky na most. Jen tak viset. Dokud krev nenateče do hlavy a dílo nedokoná. Zvrácený mě rovněž otočil, ale zároveň postavil na nohy a chtěl po mě, abych se rozběhnul proti zdi. Void je svou první polovinou slastným kopancem do slabin (5stars), ale čím více se snaží otevřít divákovi svou šokující náruč, tím více vypadá jako karikatura. Tenhle fight jsem evidentně prohrál já. Zaslouženě? (15.12.2010)

Neviem či má vyznám písať, že Enter the Void je tažký film. Film, ktorý sleduje sfetovaného človeka, so stopážou 161 minút, odohrávajúci sa vo vysvietenom nočnom Tokiu, natočenom štýlom, že aj samotný divák na niečom frčí, nemôže byť prechádzka ružovou záhradou. Aj preto som k filmu pristupoval s rešpektom, pretože na podobnú látku musíte mať správnu náladu a keď viete čo asi očakávať, až potom dokážete film pozerať a nie len sa naň dívať. Musím pochváliť úvod filmu (rozumej tým prvú trištvrte hodinu!), kde Gaspar Noé využil ten štýl natočenia tohto filmu dokonale. Ten úvod je o niečom, je to pútavé a vizuálne dokonalé. Potom prišla na rad už len už len vizuálna hypnotizácia diváka, ktorá sa časom zvrhla do ešte pomalšej a nudnejšej prezentácií pocitu jednotlivých postáv. Snaha o vyvolanie pocitu u diváka, že je počas filmu mimo vnímania reality je očividná a miestami až nasilu vnucovaná a žiaľ mňa nechytila resp. užíval som si ju, no na vetvy som z toho nebol. Ku koncu sa to zmenilo už na úplne niečo iné a neveril som, že pozerám stále ten istý film. Na Lynchovský spôsob sa film zmení na čistú audiovizuálnu srandu hrajúcu na efekt, ktorá vo svojich štrbinách čo to ešte ukrýva. Netvrdím, že ma to nezaujalo, no Aronofského Requiem fo a Dream u mňa vyvolal silnejšie pocity a má oveľa väčší dopad na diváka aj bez podobných haluzí. Začiatok bol na 5, stred na 3, matematickou rovnicou som dostal 4 hviezdy. (09.12.2010)

3,5*/5 Gaspar Noé si prečítal tibetskú Knihu Mŕtvych, dal si svoje drogy, všetko rozblikal, poriadne potočil kamerou ako to len on vie....a natočil pre mňa jednoznačne svoj najlepší film (aj keď dve a pol hodiny, uf). Je to o Ceste, je to o filozofii života, je to o tripe (malebnom, pestrofarebnom a poriadne silnom), je to o drogách, je to o všetkom a ničom...Hranica medzi parádnym, dychberúcim, transcendentálnym "open-minded" zážitkom a repetitívnou zlátaninou vie byť prekvapujúco tenká... (18.01.2011)

"Co je to vlastně bad trip?" Pro jednoho či dva to může být i celý život...Tokio, jak ho neznáš, a doufej, že nikdy nepoznáš, také lidí, jak je možná znáš, i když nechceš. Pro většinu diváků zavrženíhodní, to lze snadno pochopit. Neustále tripující a dealující lenoch a jeho sestra, která se od těch Japonců prostě nechává...jak se říká. Žádná životní inspirace, žádný obdiv vůči hlavním hrdinům filmu, přičemž toto oslovení je zde dosti kontroverzní. Přesto sourozenecké propojení, jež může v závěru působit až kýčovitě (bratrova konečná reinkarnace..), je silnější než jakákoli umělá droga, která Ti možná na chvíli pomůže, ale život nezachrání. Možná Tě zachrání láska, jejíž zdejší obraz je bezpochyby ještě kontroverznější, než nazývat ty dva hrdiny filmu. Filmu, který je technicky nadmíru dokonalý, jen těžko překonatelný, strašná škoda, že je tak doslovný, jak píše Morien...v některých momentech až trapně doslovný, Gaspar nás má za úplný pitomce, každopádně stojíš-li o psychedelickou depresi, tak klidně vejdi...mně těch sto šedesát minut určitě stačilo...jednou. (15.05.2022)