Vejdi do prázdna

Gaspar Noé je zjav. Posúva hranice a experimentuje, provokuje a skúša, kam až zájsť - a to nielen po formálnej stránke, ale aj obsahovej. Rozhodne si vybudoval svoj štýl a rukopis a dokonca azda aj vlastný žáner - čo je v dnešnej dobe ťažké. Rozhodne vie točiť filmy, robiť s hercom. Vie aj šokovať - no potešiteľné je, že nikdy šokovanie nie je na prvom mieste - či ak na ňom je, nie je na ňom samé, efekt nie je prázdny, nejedná sa o pózu bez hĺbky. Enter the void ponúka v niečom doposiaľ maximá viacerých jeho naznačených úsilí, snáh a trendov, ponúka priestor na premýšľanie nan množstvom vecí. tibetskú knihu mŕtvych som nečítal, no nepochybujem, že sa jedná o adaptáciu "vernú" (do miery maximálnej, v akej môže byť adaptovaný nebeletrestický text). Zároveň si zgustnete na hustú a úplne precíznu atmosféru nočného Tokia, ktoré je akýmsi peklom/tripom. Niekoľko zaujímavých "nápadov". Najviac vytýkaná bude zrejme dĺžka - a ja sa tomu tiež neubránim, aj keď mi nevadila až v takej miere - a nebyť toho, že kino Nostalgia nepatrí k najpohodlnejším a najvykurovanejším, možno prirátať moju miernu nespokojnosť s metrážov v jednej časti k okolnostiam. Tento film je dobré vidieť a rozprávať sa o ňom - a premýšľať o ňom, čo budem ešte dlho robiť. (03.02.2011)

Po Noe(ho) halucinogenní jízdě Climax kterou jsem viděl nedávno jsem si dopřál dlouho odkládanej Enter the Void. Ano, taky jde o halucinogenní jízdu, ale na můj vkus poněkud dlouhou a místy i nudnou. Tady to Noe se stopáží hodně přepálil. Film je ke konci doslova ubíjející a já jsem pořád sledoval kolik času mi ještě zbývá dokonce. Docela mě tenhle snímek vyšťavil ale NÉ v dobrým slova smyslu. I přesto to ( asi ) stojí za vidění, ikdyž Já jsem od toho čekal daleko víc. U mě jednoznačně stále vede Climax. PS : Netvrďte mi že Noe na něčem nefrčí, když dokáže natočit filmy tak že si divák u jejich sledování připadá tak jako by sám na něčem jel. (20.05.2020)

CHCEŠ ŘÍCT, ŽE JSME NA VĚKY UVÍZLI V TOMHLE ŽIVOTĚ? NIKDE NENÍ NIC LEPŠÍHO?...../// Přišel jsem, viděl jsem, nepochopil jsem. Nevšední filmový zážitek se nedostavil! Tahle velká halucinace si drží zvláštní vypravěčskou atmosféru a předvádí vlastní verzi hardcore umění(?). Schizoidní stavy LSD, kameramanovi záběry a hudba vás vezmou kamkoliv si přejete. DROGY. SEX. (rock 'n' roll chybí, ale o to víc si užijete nohou do praku). ŽIVOT. SMRT. Tady byl sjetej snad i catering! Žádná strhující podívaná, jen něco vypadající zajímavě a co brzy omrzí. Jaká bude pointa? VO CO TADY kurva JDE? JÁ CHCI ŽÍT! (tak nekoukej na takový kraviny idiote!) U porna se už dávno nikdo nestydí a vzhledem k intenzitě blikání obrazovky bych se obával spíš poltegreistů než filmovýho zážitku. ŘEKNI MI, CO SI O TOM FILMU MYSLÍŠ A JÁ TI POVÍM, CO JSI ZA ČLOVĚKA! Heuréka! Propíchali jsme se ke konci! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, kam mě zavede DURMAN. 2.) Zejtra budu na fakultě zkoušenej z potratu. 3.) Chtěl bych se na všechno dívat shora. 4.) Chci vidět vagínu ,,zevnitř“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (03.04.2011)

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)

Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. (09.02.2011)