Tess z rodu D'Urbervillů

Zahrané je to sice dobře, ale Tess je naivní, až to bolí a zasloužila by trochu proplesknout, aby se probrala. Všeho se bojí a hledá problémy a katastrofy tam, kde nejsou, jen aby si ještě ztížila život. Jako by se prostě nemohla smířit i s faktem, že bude žít šťastně. Tess vyloženě chce žít deprimující život, jinak by se v tom tak nepitvala. Ono by mi ani tak nevadilo, že je tak naivní, stydlivá a vůbec taková, ale jsou nějaké hranice. (01.05.2013)

O všech jakých ztrátách tohle je? O mnoha. Tess je kopací míč, boxovací pytel, dostává jednu ránu za druhou, aby znovu a znovu povstala se svou jistou vnitřní konzistencí a čelila tomu, co přijde, co je nevyhnutelné a přijala to s klidem. Naturalismus podle Hardyho s odvážnými náznaky ženské emancipace převeden do čtyřdílné televizní adaptace se přesvědčivě a důstojně povedl! (10.05.2024)

Polanskeho Tess bola deptajúcejšia, tragickejšia. Tu mi to prišlo pomerne ešte pozitívne. Dielo o žene, ktorá sa v živote dočkala len nespravodlivosti, ale za svoj osud si paradoxne mohla aj sama, nevidel som dôvod jej fandiť. Ten záver pri Stonehenge ale nebol podľa mňa dobrý. Polanski to zachytil oveľa lepšie. A aj Nastassja Kinski bola lepšia než Gemma. (16.01.2022)

Brilantná adaptácia Hardyho klasiky, ktorá na rozdiel od Polanského verzie zvýraznila nie často videné: sisterhood. Navyše, druhá (zamilovaná) časť je učebnicovou ukážkou romantiky, pri ktorej mi srdce zaberá na vyššie obrátky, bang bang. Opakovane hodená rukavica československým TV, ktorým smerom sa dá v produkcii uberať. (17.01.2011)

SPOILEROIDNÍ vstupní otázka: hnusí se vám představa, že by Lizzy nikdy nedostala svého pana Darcyho? Pak se tomuto seriálu raději obloukem vyhněte. Na poli tragiky a deprese mám sice načtené nějaké kalibry, ale přesto bez uzardění prohlašuju, že Hardyho „Tess“ je tou nejsmutnější, nejtragičtější a nejdepresivnější lovestory, o jakou mé oko kdy zavadilo. A to platí i pro seriál (tedy snad s výjimkou Titanicu, heh). Adaptace je to nesmírně svěží, ve stylu nejnovější Pýchy a předsudku, a nesmírně věrná, a to nemám na mysli pouze postavy, které jako by vystoupily ze stránek, ale i filozofující úvahy o sepěttí s přírodou a čistotě a nevinnosti člověka, které se románem táhnou jako červená nit. Pro ty, co se už stačili vyděsit, tyhle úvahy tady nejsou v podobě intelektuálních promluv a dialogů, ale pouze a jednoduše v podobě záběrů na překrásnou přírodu a dětský úsměv Gemmy Arterton. Je to sice vynikající, ale už to nikdy nechci vidět, stejně jako knihu už nikdy nechci číst, neb i já depresář bych si ráda zachovala taky trošku naděje a víry v dobro, které mě snad zítra čeká. (10.03.2009)