Mlčení Lorny

Mám dost ambivalentní pocity, Mlčení Lorny je bezesporu zajímavým kouskem, i když jsem od jeho návštěvy v kině nic moc nečekal, dokázal mě připoutat na celých 100 minut. Přesto po jeho shlédnutí nejsem tak nějak "vnitřně uspokojen". Největší chyba? Vykreslení Lorny jako docela chladnokrevné a cílevědomé ženštiny, které její činy přerostou přes hlavu až do psychického kolapsu nejenže divák nevidí postupně, on se té přeměny jako kdyby ani nedočká, jen špekuluje co je špatně - a to si myslím, že je problém herecký a nechtěný... Jinak tak nějak na nic prstem ukázat nedokážu. Jako pozitivní beru střídmé a střízlivé ztvárnění celého příběhu (hl.hrdinka na plátně stráví spoustu časy mlčky, vykonávajíc různé "obyčejné" úkony - tyto úkony souvisí s dějem a každý chápe, že je Lorna musí vykonat, ve filmu ale na ně jako kdyby nejsme zvyklí, protože většinou nikdo nevidí důvod je ukazovat - to je velmi zajímavý přístup, který si mě nevtíravě našel a já to kvituju s potěšením). To je zhruba všechno co k tomu tak dokážu říct. Kvalitní evropský snímek. 7/10 PS: připojuji se k pochvale pro Jérémie Reniera alias feťáka Claudyho (03.04.2009)

Film je sociálna dráma, ako si ju predstavujem. Lorna je mladé dievča, ktoré kvôli získaniu občianstva podstúpi fingovaný sobáš. Takéto veci sa určite vo svete dejú, toľko k faktografii. Ďalším aspektom filmu (okrem obviňujúceho tónu voči spoločnosti, umožňujúcej takéto praktiky), je tu citová stránka príbehu. A tá bola zvládnutá bravúrne – obidvaja herci v hlavných úlohách sú autentickí. Lorna nerozpráva veľa. Často ide o gestá, mimiku a Lornina postava umožňuje divákovi stotožňovať sa alebo naopak konfrontovať s jej počínaním. Autori nám v tomto smere nechali dostatok priestoru na premýšľanie, aj otvorený koniec k tomuto pocitu prispieva. (17.02.2024)

Hodně zajímavý film, na Albánku je ale Lorna až moc vyjjímečná a schopná, i ta super francouzština není rozhodně obvyklá. Ale ten divný konec, nejradši bych si "dala" na závěr happy end, ale i realistické tragické zakončení by mi bylo milejší, než nejistota v chatrči (chvilková než dorazí policie se psy...) (02.04.2009)

Očekávala jsem silné drama a dostalo se mi spíše skrovně podaného příběhu. Celkově na mě film zapůsobil jako velmi kvalitní, ale chladný, emočně prázdný a dějově nepříliš výrazný. Čistě evropský, nezávislý, často soustředěn na záběry beze slov. Z výkonu Arty Dobroshi mám stále poněkud neucelené dojmy. Často jsem chování její postavy ne zcela chápala. A v závěru filmu jsem byla už naprosto ztracena. Zato mě zaujal Jérémie Renier coby zoufalý feťák. Z Mlčení Lorny si budu nejvíce pamatovat "nahou" scénu:) (29.03.2011)

Mlčení Lorny je na jednu stranu obžalobou zkaženého a zvráceného světa, kde zdánlivě nikdo není na té správné (nebo na té špatné?) straně, úpadku morálních hodnot a různých forem prospěchářství, zároveň je však film touto zkažeností jaksi fascinován, staví ji na odiv a manýristicky se v ní vyžívá. Uvážíme-li nářky z poslední doby nad filmovými festivaly, z nichž se stal paralelní trh k běžné distribuci, který se také otáčí kolem osy ekonomických vztahů, musíme se ptát, jestli nejsou etablovaní auteuři Dardenneové puzeni spíše tržní cestou než sociálním smýšleném; jestli si tito novodobí artoví hokynáři nedělají z důvěřivých diváků trochu šprýmy. ____ Stylistická poznámka: V artových filmech se nestříhá tak často jako v těch mainstreamových z nějakých ideologických předsevzetí (levičácká opozice vůči establishmentu), nebo snad stylistických („zachytávání" času v dlouhých záběrech-sekvencích), ale protože by vyšlo najevo, že nevyprávíte. Každý další střih a každý prostřih – prostřihem rozumíme krátký záběr, který vkládáme mezi dva záběry určitého dění, abychom jej doplnili o novou informaci – by usvědčil tvůrce z „loudavého podávání informací“ divákovi a vůbec z nedostatku takovýchto informací. Ovšem pokud takový prostřih umístíte a rozmělníte přímo v záběru, tzn. bez střihu, ničemu to nevadí, jde prostě o vatu, která se v záběru, zvláště v tom trvajícím nad pět sekund, které jsou pro art typické, ztratí. Uzavřeme to následující tezí: V mainstreamových filmech vidíme méně v záběru a tušíme více v „utopickém“ poli mimo záběr, u artu je tomu obráceně – to art se proti obecnému přesvědčení nachází ve sféře aristotelovské, zatímco mainstream v platónské. (05.06.2009)