Mlčení Lorny

Velké ideály a špinavé ruce Lorně nesvědčí. Protest proti surovému okolnímu světu, který v ní začíná klíčit, prorůstá do symboliky nového života a zachování, které Lorna pěstuje ve svém srdci a nikoli ve svém těle. Tento prvek rozhýbe řád věcí a naplní její život nadějí. Intimní, civilní snímek, který není veselý ale ani smutný. (12.05.2009)

Ze začátku trochu komplikované ve smyslu rozdělení sympatií, ale člověk je v podstatě vržen do rozehraného příběhu a chvilku trvá než se chytne. Od momentu, kdy se tak stane, jde ale o minimalisticky strhující sled událostí, které doznívají tak jak začaly, tedy náhle (chcete-li předčasně) a bez ukotvení. Za reálnou atmosféru vděčíme jednak bez výjimky přesným hereckým výkonům a v neposlední řadě střídmé a věcné režii i kameře. 85% (27.04.2009)

Jsem rád, že jsem na to nešel ve Varech. Tam by mi to připadlo asi o dost matnější - a zmizelo v nánosu "podobně" sociálně drtivých snímků ( s tím rozdílem, že tenhle je drtivý opravdu, většina ostatních festvalových rychlokvašek na podobná témata jen rýžuje...). Uznávám výběr autorů, respektuji precizně "natůr" filmařinu. Můj šálek čaje to ale není a na podobná témata mám raději přístup čistě dokumentární, bez hrané kostry. Podobných Loren je (bohužel nejen) v Belgii strašná spousta a z jejich příběhů, v nichž často chybí ona závěrečná naděje nesená praskajícím ohněm jako u Dardennů, by mrazilo bezesporu stejně. I je bych chtěl "slyšet". (20.02.2009)

Stále stejní, a přitom tak noví Dardennové, či tak noví, ale přitom stále stejní Dardennové? Těžko říct, protože nezáleží ani tak na tom, nakolik jste obeznámeni s tvorbou oblíbenců v Cannes, kteří si "odtud" odnesli Zlatou palmu za ROSSETU a DÍTĚ, ale jestli přijmete zlom v druhé polovině. Jejich pozorovatelský odstup, známý ze SLIBU či SYNA, se zde postupně promění ve vyprávění z pohledu hlavní ženské postavy, jejíž psychické stránce se uzpůsobuje eliptické vyprávění a i míra informací a způsob jejich dávkování je závislý na ní. Zájem o lidi žijící na okraji společnosti, kteří se zapletou se zločinem (nelegální přistěhovalectví - SLIB, předčasná dospělost a zodpovědnost za druhé, např. za na drogách závislou matku - ROSSETA , SYN - vyrovnání se s minulostí: vražda, zbavení se novorozence kvůli obživě - DÍTĚ), zůstává, stejně tak poukázání na vazbu mezi nimi a státními institucemi. Na leitmotiv - smíření se se svým svědomím prostřednictvím pokání - prostupující celým dílem belgických bratří je ale nahlíženo v druhé polovině až nábožensky a ústřední postava, přestože ji zůstává naděje na záchranu, není schopna čelit svému čini, vyrovnat se s ním, čímž se odřizuje od společnosti. Od Bressona k Buňuelovi aneb deprese z represe. (20.03.2009)

Hodně jsem se na tento film těšila. Mám ráda psychologická dramata natočená v evropské produkci. Příběh se vyvíjel celkem slibně i když jsem čekala, že nám autoři postupně odhalí hloubku charakteru jednotlivých postav. Inu nedočkala jsem se. Souhlasím s ostatními komentáři, citelně tu chyběl srozumitelný závěr a nechápu co tím chtěl básník říci...Škoda. (30.03.2011)