Tōkyō sonata
Tokyo Sonata
Režie:
Kijoši KurosawaScénář:
Sačiko TanakaKamera:
Akiko AšizawaHrají:
Terujuki Kagawa, Kjóko Koizumi, Kódži Jakušo, Jú Kojanagi, Haruka Igawa, Tao Cučija, Kandži Cuda, Kendži Kawahara, Kazuja KodžimaObsahy(4)
Ryuhei Sasaki je typickým japonským obchodníkem a jeho rodina, kterou živí, by si na první pohled neměla mít na co stěžovat. Jak jeho manželka Megumi, tak synové Takashi a Kenji mají v podstatě všechno, co si kdy přáli. Ale nikdo z nich netuší, že se věci brzy změní, protože Ryuhei právě přišel vinou přesunu jeho firmy do Číny o práci. A jelikož byl vychováván v rigidních poměrech, stydí se nyní tuto událost oznámit svým blízkým a raději předstírá, že je všechno v pořádku, na obědy chodí do chudinských vývařoven a doufá, že brzy najde jinou práci, které je však v Tokiu nedostatek. Ostatně tento problém řeší i Ryuheiho starý přítel Kurosu, s nímž se muž jednoho dne setká. Ani on však nedonutí poníženého Ryuheiho k přiznání a raději hraje jeho hru s ním, stejně jako Megumi, která svého muže jednou náhodou zahlédne bloumat po městě, ale nechce se s ním dostat do sporu. A i synové začnou brzy cítit, že je cosi v nepořádku. Jenže vzájemné bloky, vytvořené dlouhodobým odcizením obou generací rodiny, bráni všem jejím členům cokoli změnit. Otevřené, na komunikační problémy soudobé japonské společnosti odkazující drama Kiyoshiho Kurosawy slavilo úspěch nejen v roce 2008 při mezinárodní premiéře na festivalu v Cannes, ale také na tuzemském Febiofestu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (6)
Recenze (39)
Precizní vystižení rozpadu jedné obyčejné japonské rodiny a jejího následného "nového počátku". Obecně u mě sice v poslední době vedou spíše komedie než dramata, avšak tohle mě dokázalo svou atmosférou a nevšední kamerou přikovat na místě. Se zájmem jsem sledovala tu komunikační propast mezi jednotlivými členy rodiny a uvědomila si, že to zároveň poměrně ostře poukazuje na problémy v dnešní japonské společnosti - a nemám na mysli jen ty, co se týkají komunikace a generačních rozdílů, ale i jiné (například problémy týkající se zaměstanání a hledání práce). Jednalo se o skutečně zajímavý náhled do japonského života a jeho těžkostí. ~(4,5★)~ ()
Pro me jednoznacne plny pocet hvezd, Kiyoshi Kurosawa predvadi v tomto filmu svuj vrchol. Scenar je mene mysteriozni a prekvapive civilnejsi nez jsme u rezisera zvykli, ovsem az na par tipickych - rekl bych primo rukopisnych momentu. Herecky je pak film opravdovou lahudkou stejne jako Claude Debussy na zaver. ()
Konečně zase rodinné drama bez slz, moralizování a tragikomických vsuvek, nic zde není zbytečné vše má svůj důvod a jasné (někdy až příliš jasné) sdělení, takže by se některé scény asi neměly brát tak doslovně (viz třeba závěrečná, která sice je působivá, ale že bych jí věřil, to se říct nedá). Přišlo mi opravdu zajímavé, jak se tento film s každou další minutou vyvíjel do trochu jiné podoby, přesto si ale udržel celistvou formu, dvě hodiny mi utekly opravdu rychle. Jestliže jeden z předchozích filmů Kiyoshi Kurosawi, Charisma, byl o hledání smyslu života, Tôkyô sonata je o jeho nalezení. Ještě bych rád vyzdvihl hudbu Kazumasa Hashimota, ideálnější OST, které na sebe nestrhává pozornost, ale jen dokresluje pocity, si film asi nemohl přát. ()
Divná záležitost - na první pohled obžaloba stávající sociální situace v Japonsku (muž přijde o zaměstnání, ale doma to tají, aby neztratil tvář a autoritu), která zároveň sleduje i ostatní členy rodiny (starší syn rukuje do americké armády, mladší se přes zákaz učí hrát na klavír, úslužná manželka-matka-hospodyně tiše skomírá ve své "kleci"). Odcizené a ochlazené vztahy bez vyjadřovaných emocí - to extrémní zacházení s dětmi doufám bylo jen zveličené poukázání na zkostnatělost výchovy - tak vedou k poměrně bizarní katarzi, kdy to všechno bouchne a (na jeden den) se víceméně zblázní. ()
Veľmi dobre rozbehnutý film. So stratou zamestnania mám dvojnásobnú osobnú skúsenosť a aj napriek japonským špecifikám mi je táto problematika blízka. Prekážal mi hlavný hrdina, pretože nájsť tak nesympatického paka musela byť nadľudská drina. V poslednej štvrtine filmu som mal intenzívny pocit, že tvorcovia nevedia kam z konopí. Príbeh sa stával stále menej uveriteľným a celkom ho nezachránil ani excelentný klavírny záver. ()
Reklama