Zpívání v dešti

Kdysi jsem četl článek o tom, kdy by si měl správnej chlap zapálit cigaretu. Psalo se, že po dobrém, ale i špatném sexu, jídle, maléru nebo pořádném zadostičunění apod., ale autor úplně zapomněl, že i po dobrém filmu by se měla zapálit. No, v tomhle případě by nepomohla ani krabička :-), abych vystihnul zážitek. Ona už stejnojmená písnička se stala legendou, proto jsem od filmu nečekal nic jiného, než dokonalý zážitek, který naštěstí přišel. Nejen, že je to nejpůsobivější muzikal, ale i výborná romantická komedie, na kterou dlouho nezapomenu, chemie mezi Donem a Kathy fungovala stoprocentně, ale nejlepší byl stejně šašek Cosmo a jeho občasná one man show. Musím se přiznat ke dvoum věcem, ta první není moc lichotivá, ale při přečtění jména "Kelly" jsem byl oslepen a očekával v hlavní roli mojí krásnou Grace, která se bohužel nekonala. A ta druhá, to se musím pochvástat, nenašel jsem bohužel titulky a perfektně to zvádnul i bez nich, takže jsem v podstatě výborný angličtinář :-) Tímhle filmem končí má půlroční odyssea za filmovým bohatstvím a jsem rád, že to bylo právě Zpívání v dešti. (27.06.2008)

Rozhárané až na nebeskou půdu. Nesourodá sbírka televarietních pěvecky-stepovacích segmentů, které spolu dohromady neštymují, byť většina je sama o sobě vynikající ukázkou umu dua Kelly-O´Connor. Jakoukoli spojitost či relevanci pro děj u čísel nehledat (v čele s "Broadway Ballet", to je segment jak z úplně jiného filmu i doby), prostě měl Kelly nápad na další opulentní číslo, tak si ho tam na sílu zakomponoval. V celém filmu jsou přesně dvě čísla, která rozvíjí postavy/posouvají děj, zbytek je čistě "poslouchejte a čučte, co a jak umím, a pak se vrátíme k filmu". A že Gene i Donald sakra že umí. A to tak, že chuděra Debbie je během vystoupení do počtu (až na "Good Morning"). Dějová linie mimo "stopněte příběh filmu, teď si chvíli zatančíme" je klasicky vystavěná screwball comedy. Bohužel trestuhodně bez chemie mezi Genem a Debbie (krom úvodních scén, tam to mezi nimi patřičně jiskří). Jean Hagen je použita čistě jako karikatura jednoho vtipu, který přestává být vtipný již během prvního použití. A to jich diváka čeká ještě tak 1623. Jak jsou některá čísla dynamická, hravá a nápaditá (v čele s groteskám holdy vzdávající "Make 'Em Laugh"), tak je tu i unylá zastavovačka času (pocitově tak šest hodin trvající, byť nemá snad ani pět minut) sonáta "You Were Meant for Me". Úvod je dlouho písní prostý (dvě krátké, zakomponované do děje jako divadelní/párty vystoupení) čili se to tváří jako muzikál, který nebude porušovat "realitu", aby následoval segment, kde jedna střídá druhou a narušuje se "realita" jako by se nechumelilo. V podstatě co deset minut to jiná stylizace a jiný samostatně stojící segment. Čili v jednotlivostech právem nadčasové (lepší showreel Kellyho jako tanečníka/pěvce/choreografa/kaskadéra/vizionáře aby pohledal), jako celek nefungující romanťárna/muzikál/hold počátkům zvukového filmu... No, prostě jako film. (03.01.2024)

Film o filmu ve filmu, v kterém pronikáme různými úrovněmi média v dlouhých (až moc) choreografických sekvencích, že vynořit se poté z celého toho světa zpět do reality je jak probudit se z hodně dlouhého a hlubokého snu. Technicolorové barvy, nelidská vizáž protagonistů a jejich děsivě dokonalé choreografie k tomu jen dopomáhají. Naštěstí mě během sledování občas vyhodí z kolejí prudká bolest mezi žebry po kopanci od Alexe DeLarge. (09.11.2018)

K filmovým muzikálům jsem nikdy nepřilnul. Tohle ale není jen obyčejný muzikál. Je to pohádka o tom jak chudá hodná holka ke štěstí přišla, retro ohlédnutí k počátkům zvukového filmu, báječné varietní výstupy s komedií v takřka prvorepublikovém duchu. Když se toto vše spojí dohromady a slepí značně neoriginální kýčovitou zápletkou, člověk může čekat jen katastrofu. Opak je pravdou. Vše plyne tak nějak nenásilně a uvolněně. Člověk může jen obdivovat, jaké taneční výstupy herci předvádějí. V dnešní době Matrixů už by něco takového nikdo nedokázal. Žádný střih ani efekty. Jen čisté umění. Stará klasika má stále svoje kouzlo. Co naplat, že dnes už je v povědomí spíš díky Mechanickému pomeranči. 74% (04.01.2012)

Trochu se stydím, ale nesledovat AFI, kde Al Pacino uvedl Zpívání v dešti jako jeden ze svých oblíbených filmů, dodnes bych tento muzikálový klenot americké kinematografie přehlížela. A musím říct, i když to zní jako nějaká pitomá fráze, že by to byla škoda. Když jsem přemýšlela nad nejpřesnějším adjektivem, kterým by se dalo Zpívání v dešti popsat, napadalo mě anglické slovíčko "witty". Witty, které Urban Dictionary překládá jako směs něčeho vtipného, chytrého, příjemného, sarkastického, rychle odsýpajícího, úžasného, inteligentního... Přesně takový totiž ten film je. Od jeho natočení uběhlo už půl století, ale ta podmanivá příjemná optimistická atmosféra vás stejně dostane. A že to není jenom o slavné písni "Singin' in the Rain", vám dokážou momenty, kdy se společně s diváky budete smát při promítání prvního hraného filmu hlavní hvězdy nebo v okamžiku, kdy vám Donald O'Connor suverénně naservíruje "Make 'em Laugh". Výborný výběr, pane Pacino. Teď si jdu sehnat ten druhý film - L'Albero degli zoccoli - který jste tam zmiňoval. (07.04.2008)