V moci davu

Pozoruhodná sociologická studie, z níž místy až mrazí, když si člověk uvědomí tu naši často nedobrovolnou stádnost. Alespoň tedy já mám mnohdy ten pocit, že z ní vlastně ani není úniku. Rozhodně jde o nadčasový snímek s téměř dokumentárním přístupem, který ovšem zdaleka nemusí sednout každému. (75%) (04.11.2020)

Sociologický experiment – vydržíte sto minut sledovat lidi, které neznáte? Protože režisér nechce, abychom je poznali, brání nám v tom „neempatickým“ snímáním z větší dálky a v dlouhých statických záběrech. Často nevidíme do tváří promlouvajících postav, málokdy známe jejich jména. Někdy je odstup a zároveň dojem šmírování ještě prohlouben natáčením postav v odrazu (zrcadlo, bok auta), nebo – v jednom případě – jejich „přefiltrováním“ skrze počítačovou kameru. Mlčky sledovat je přitom to jediné, co můžeme dělat. Stejně se chovají svědkové ve filmu. A důsledek? Oběťmi se stávají nevinní a viníci zůstávají nepotrestáni. V některé z nastíněných situací se pravděpodobně octnul každý z nás. Film dokáže oživit pocit viny. Je to hodně krutý přístup, k postavám i divákům, ale nutí přemýšlet. Škoda dvou zbytečných odklonů od suše pozorovacího stylu ke klasičtějšímu vyprávění (jeden krátký švenk během autobusové šikany a později flashback). Nebo mělo jít o připomenutí – pro ty, kdo podlehli iluzi filmu bez vypravěče – že za kamerou taky někdo stojí a tak trochu s námi manipuluje? Těžko říct. Těžko nepodlehnout. 75% (17.08.2012)

Ostlund je přeborník v naturalistickém zobrazování těch trapných, srabáckých, stádních a jinak nelichotivých poloh lidského jednání. To se mu musí připsat k dobru, protože takhle to umí málokdo a filmy obecně tyhle situace buď nereflektují, nebo divákovi předkládají jen v jakési zjednodušující zkratce, která nenarušuje  a dále slouží dějovému oblouku. Ostlund toto neřeší, protože tyhle situace tvoří kostru jeho filmů. Na druhou stranu, mám osobně pocit, že své sympatické snažení často přizabije jakýmsi intelektuálním rámováním a poněkud onanistickou kamerou, díky čemuž to celé pak zavání trošku snobárnou. Tohle je ten typ filmu, který si zapamatujeme, ale nic moc si z něj neodneseme, protože nám tady filmař, velmi rafinovaně, vrstevnatě a chytlavě sděluje něco co dávno všichni víme a s čím se setkáváme každý boží den. (08.04.2023)

Oproti debutu už ide o vyzretejšie dielo, zároveň ale nemá ten anarchistický amatérsky drajv Mongoloida s gitarou. Osobne mi V moci davu ale sadol viac, Ostlund vhodne volí štylistické prostriedky a filmovú reč na vyjadrenie názoru, ktorý je daný už názvom filmu. Mne myšlienka akcie ovplyvnenej okolím pripadá originálna, najmä ak ju sledujeme prostredníctvom takto odťažitej mozaiky. Neostaneme však iba pri jednej téme. Takmer každý príbeh sa začne časom pomerne nečakane vyvíjať, niektoré však zaujmú viac, ďalšie možno menej. Napriek tomu celý film pôsobí veľmi celistvo. Rozhodne ide o dielo, ktoré si zamilujú hejteri dialógového snímania záber - protizáber. (16.04.2024)

Nevšedně zpracovaná mozaika lidských příběhů, které pojí to, jak se jedinec chová pod nátlakem davu, nebo okolí. Kamerový "přístup", který se jakoby drží stranou a ve většině scén divákovi vůbec nedává prostor, aby se více přiblížil k hlavním aktérům, však rozhodně nepomáhá tomu, aby se tak emočně dokázal do snímku přenést. Když člověk nemůže číst z tváří postav a je v podstatě odkázán pouze na jejich konverzace a záběry z dálky, není zrovna lehké, aby snímek dokázal vyvolat nějaké silnější emoce. Samotné příběhy jsou přitom docela zajímavé. Kdyby bylo De ofrivilliga zpracováno klasickým způsobem, možná by byl zážitek z filmu silnější. Takto se však zase jedná o zajímavý, malý filmařský experiment. (02.07.2016)