V moci davu

Pozoruhodná sociologická studie, z níž místy až mrazí, když si člověk uvědomí tu naši často nedobrovolnou stádnost. Alespoň tedy já mám mnohdy ten pocit, že z ní vlastně ani není úniku. Rozhodně jde o nadčasový snímek s téměř dokumentárním přístupem, který ovšem zdaleka nemusí sednout každému. (75%) (04.11.2020)

mozaika několika na sobě nezávislých příběhů, která dokáže být vtipná, smutná a trapná (dost často zároveň) a která se snaží prozkoumat lidské tendence jít s davem, nejít s davem a naopak překračovat hranice (svoje nebo ty společenské) a jako bonus standardní přizdisráčství . Ostlund už ve svém druhém filmu slušně vystrčil růžky a i když to ještě není jeho stoprocentní výkon, solidně se mu blíží. Osobně mám rád tyhle zdánlivě nikam nevedoucí slepence a tohle mi slušně sedlo...70% (08.06.2023)

Ostlund je přeborník v naturalistickém zobrazování těch trapných, srabáckých, stádních a jinak nelichotivých poloh lidského jednání. To se mu musí připsat k dobru, protože takhle to umí málokdo a filmy obecně tyhle situace buď nereflektují, nebo divákovi předkládají jen v jakési zjednodušující zkratce, která nenarušuje  a dále slouží dějovému oblouku. Ostlund toto neřeší, protože tyhle situace tvoří kostru jeho filmů. Na druhou stranu, mám osobně pocit, že své sympatické snažení často přizabije jakýmsi intelektuálním rámováním a poněkud onanistickou kamerou, díky čemuž to celé pak zavání trošku snobárnou. Tohle je ten typ filmu, který si zapamatujeme, ale nic moc si z něj neodneseme, protože nám tady filmař, velmi rafinovaně, vrstevnatě a chytlavě sděluje něco co dávno všichni víme a s čím se setkáváme každý boží den. (08.04.2023)

(CINEMA MUNDI 2010) Roy Andersson v letech 2008-2009 nic nenatočil, a tak se Švédsko na festivalu toho nejlepšího, co daná kinematografie vyprodukovala za předchozí rok, prezentuje alespoň filmem, který je "royanderssonovský". Inspirace švédským klubovým tvůrcem je patrná, ale V MOCI DAVU se vzdaluje surrealistickému pojetí jeho pozdějších snímků a obrazové kompozice, i když nápaditě řešené, neozvláštňuje jinak než netradičním úhlem záběru. Patrná je snaha o realistické, až civilistní pojetí, které se apriori vzpírá jakékoliv "klasické" dramaturgii, a tak je pětice příběhů spojena spíše tématicky a nemůžeme očekávat, že by se jednotlivé postavy setkaly či by se linie spojené s některými byť jen dořešily, protože takhle to v "normálm životě" nechodí. Švédský reprezentat a zároveň zakončovací snímek Zlínského psa je tak povedeným a myšlenkově podnětným debutem, jehož formální neotesanost a nedostatky spojené s hereckými výkony, dialogy či patrně nevalným produkčním zázemím jsou obráceny v klad, protože Ruben Östlund má co říct, aniž by vynášel soudy, i když si musí vypomáhat žánrovými postupy. (03.03.2010)

Nevšedně zpracovaná mozaika lidských příběhů, které pojí to, jak se jedinec chová pod nátlakem davu, nebo okolí. Kamerový "přístup", který se jakoby drží stranou a ve většině scén divákovi vůbec nedává prostor, aby se více přiblížil k hlavním aktérům, však rozhodně nepomáhá tomu, aby se tak emočně dokázal do snímku přenést. Když člověk nemůže číst z tváří postav a je v podstatě odkázán pouze na jejich konverzace a záběry z dálky, není zrovna lehké, aby snímek dokázal vyvolat nějaké silnější emoce. Samotné příběhy jsou přitom docela zajímavé. Kdyby bylo De ofrivilliga zpracováno klasickým způsobem, možná by byl zážitek z filmu silnější. Takto se však zase jedná o zajímavý, malý filmařský experiment. (02.07.2016)