Anonyma - Eine Frau in Berlin
Kobieta w Berlinie
A Woman in Berlin
Režie:
Max FärberböckKamera:
Benedict NeuenfelsHudba:
Zbigniew PreisnerHrají:
Nina Hoss, Jevgenij Sidichin, Irm Hermann, Rüdiger Vogler, Ulrike Krumbiegel, Rolf Kanies, Jördis Triebel, Juliane Köhler, Alexandra Kulikova, Eva Löbau (více)Obsahy(2)
V dubnu roku 1945, kdy Rusové vpochodovali do zruinovaného Berlína, započalo trápení civilního obyvatelstva. Masové znásilňování žen různých věkových kategorií je na denním pořádku. Zde začíná drama fotografky Anonymy, která hledá pomoc a lásku u jednoho z ruských důstojníků. Znásilňování německých žen ruskými vojáky bylo dosud tabu. Autor přináší zdrcující pohled do zákulisí těchto událostí. (TV Prima)
(více)Videa (2)
Recenze (101)
Předlohu neznám, ale četl jsem tematicky podobné memoáry (Hodina žen). Historické souvislosti díky tomu pro mne nejsou novinkou. Tento příběh je však mnohem osobnější a dalekosáhlejší svým významem. --- Konec války. Vítězové mají všechny důvody chovat se k poraženým jako zvířata. Což ostatně Rusům nikdy nebylo dvakrát cizí. Hrdinka a její okolí ovšem aktivně vstupují s Rusy do kontaktu a všechny šablony se záhy rozpadají. Se všemi stupni nenávisti a důvěry, brutality i soucitu, ignorantství i počínající (sebe)reflexe se setkáváme na obou znepřátelených stranách. V situacích velmi lidských, nejednoznačných, ze života. --- Je to velmi dobře udělaný film. Komplexní charaktery a odpovídající herecké výkony, příběh sdělující nepřikrášlenou pravdu. Přestože je převážně komorní, nepřišla zkrátka ani výprava a zejména zvuk je ohromný. Chytré, hodnotné dílo. ()
Natočit dnes něčím překvapující film o druhé světové válce, podívat se na tuto etapu dějin nějak jinak, nově, překvapivě, to je téměř nemožný úkol. Vše již bylo pojmenováno, vyřčeno, zdokumentováno... Přesto se čas od času někomu podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží divákovi dech objevností tématu. Německý režisér Max Färberböck to svou adaptací kontroverzních pamětí ,,Žena v Berlíně" záměrně anonymní autorky ovšem dokázal. Pohled na válku z perspektivy ženy (je v podstatě jedno, jaké je národnosti, i přímo ve filmu zaznívají sugestivní pasáže dokumentující fakt, že pohled například ruské ženy by byl ještě mnohem drastičtější, proto odsuzovat slepě jen ruské vojáky a ruskou stranu je tragický omyl...) je skutečné novum a při jeho percepci mrazí. Válka a o to paradoxněji její konec není synonymem radosti a pozitivních nálad, ale jen a pouze strachu, potupy, pohany, znásilňování...(oč paradoxněji by popisované události vyzněli posunuty k skutečně vnímanému osvobození, kupříkladu do prostředí polského či pobaltského, eventuálně i našeho), neboť slovo válka je ve všech jazycích v podstatě jen eufemismem...její skutečné hrůzy se do žádného slova nevměstnají... ,,Válka změnila význam slov." ()
Sú témy, o ktorých sa filmy veľmi netočia, ale vie sa o nich. Mňa tento film zaujal ešte pred premiérou a veľmi som sa naň tešil. O tejto neslávnej časti histórie som niečo málo počul a čítal, preto som dúfal, že pohľad bude nestranný a čo možno najviac autentický a vierohodný. To všetko sa mi splnilo a film je ešte kvalitnejší ako som očakával. Scény znásilnení sú podané iba v náznakoch, divák bol ušetrený, ale po psychickej stránke si to vytrpíte spolu s nimi. Hlavná predstaviteľka N. Hoss (taká nemecká H.Swank) je neuveriteľne talentovaná herečka a prial by som jej viac takýchto silných filmov. Film je napoly v nemčine a ruštine a má to veľký podiel na vierohodnosti. Jedna kratšia vojnová scéna, ktorá sa filmom prevalí má slušné grády, ale ďalej vám chýbať nebudú, pretože postavy prežívajú naozaj vypäté chvíle. Zverejnenie denníka a vydanie knihy sa v nemecku stretlo s veľkým pohoršením a možno aj preto sa kniha stala bestsellerom. Prečo sa autorka rozhodla utajiť svoje meno ste asi pochopili, tí ktorí nie, pochopia po filme. Veta v závere : "Ako máme žiť"? vystihuje dokonale celý film. Vážim si film, ktorý núti aj po skončení ešte chvíľu rozmýšľať. Toto je jeden z nich. 90%. ()
"Válka mění slova, láska už není tím, čím byla." Za mě má sice tento film poněkud dlouhou stopáž, ale jinak přináší docela netradiční pohled na válku a její konec. Možná je pravda, co tvrdí ona německé novinářka (a anonymní autorka deníku), že mnohé z aktérek tohoto příběhu ony události, kterým se film věnuje, "ocejchovaly" do konce života. Sama dotyčná to ostatně po letech, jak se dozvídáme v závěrečném titulku, pocítila na vlastní kůži... Z dnešního pohledu bychom mohli říct, že ty ženy byly především obětmi násilí sexuálně vyprahlých rudoarmějců a v tomto směru jde o docela drsnou výpověď (ač bez zbytečně drastických závěrů). Snímek však rozhodně není natočen černobílé. Silná je třeba scéna, kde jeden ruský voják v domě plném německých žen a dětí vypráví, jak byl v Rusku svědkem toho, jak Němci vyvraždili celou vesnici (včetně dětí). Do některých scén pak filmaři vložili i humor (ač trošku drsný), třeba když si některé z žen (včetně těch již v letech) vypráví, jak se k nim ruští muži chovají v posteli. Ten popis "běžného" života německých žen v područí ruských vojáků mohl být možná méně rozvláčný, aby v něm více vyzněl ten osobní příběh "love story" novinářky a ruského důstojníka Andreje. I přesto jinak za mě povedený film. ()
Galerie (38)
Zajímavosti (9)
- Kniha „Žena v Berlíně“ vyšla poprvé v angličtině v USA v roce 1954, v němčině ji poprvé publikovali až o 5 let později ve Švýcarsku. Dílo se setkalo s vlnou kritiky, pročež se nedočkalo další publikace až do roku 2003, kdy se dokonce stalo bestsellerem. V Rusku však soud knihu zakázal jako extremistickou. (Candice)
- Bitva o Berlín trvala od 16. dubna do 2. května 1945. (ArthasKarfa)
- Dnes se odborníci shodují, že během konce 2. světové války znásilnili vojáci Rudé armády asi 2 000 000 německých žen. Každá přitom byla znásilněna v průměru 12x. (Petulka88)
Velmi silné téma, které si zaslouží vyšší hodnocení již jen za odvahu jej zpracovat. Je konec války, Vůdce ještě vzdoruje ve svém podzemním bunkru v Berlíně a vydává přes nejbližší velitele nesmyslné rozkazy již neexistujícím divizím. Čtvrť za čtvtí je dobívána Rudou armádou. Většina německých mužů padla na frontách Evropy či živoří v zajateckých táborech. Ve sklepích rozbombardovaného města se schovávají jen vyděšené ženy s dětmi a staří lidé. Schovávají se ve tmě a poslouchají zvuky nad hlavou. Zvuky z ulice, střelbu, skřípot tankových pásů po dlažbě a čekají na spásné ticho, které bude znamenat, že boje ustaly. Že se dá vyjít ven na vzduch. Fašisté, nefašisté, každý se už těší na konec války, na konec utrpení. Všichni čekají v hrůze, panují děsivé zkazky o chování dobyvatelů. Vraždy, znásilňování žen, krádeže... Náhle se otevřou dveře sklepení a otvoru stojí první rudoarmějci s napřaženými samopaly a palčivým světlem baterek svítí vyděšeným obyvatelům sklepení do očí..... --- Snímek vypráví jedna z žen. Je to výpověď o těžkostech žití ve zničeném městě, poražené mocnosti na konci války. Rusové se chovali jako zvířata na územích, která osvobozovali od nepřítele, takže samozřejmě v samotném srdci nenáviděné země a nenáviděného města se chovali jako divá zvěř dvojnásobně. Život Němce pro ně neměl cenu, ženy, děti nevyjímaje. Kdosi tu píše, že Rusové byli vykresleni jako buranská hovada... No ono to tak ale bylo. Vojáci zažili nepředstavitelné útrapy, viděli při zpětném osvobozování zvěrstva napáchaná Němci a to zejména na bezbranných civilistech. Řada z nich vstoupila do armády v 17 letech. 5 let nedělali nic jiného než zabíjeli a ničili. To musí mladého člověka zdeformovat. Mnoho z nich pocházelo až z Mongolsko-Čínských hranic. Neměli nejmenší hygienické návyky a během svých tažení viděli řadu věcí (vodovod, splachovací záchod, vanu, gramofon, elektrospotřebiče..) poprvé v životě... V jedné knize (a to pomíjím scénku z humorné knížky Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku :-)) ) popisuje jeden Americký velitel, jak se jeho obrněná divize připravovala na setkání s Rusy na demarkační linii. Velitelé dali mužstvo do gala, vyžehlené uniformy, všichni oholení, halftracky nablýskané a čekali na setkání. Po chvilce přibalancovalo několik otrhaných mužiků na kolech, pak jelo několik vozů tažených koňmi naložených peřinami, koberci atd, řízených asiaty. Teprve po kilometru kolony jel první Gazik se slušně vypadajícím důstojníkem, který zavezl amerického velitele k ruskému velení.... V Berlíně se Rusové chovali jako dobyvatelé nenáviděného území. Přeživší ženy musely snášet mnohonásobná znásilnění častokrát několikrát za sebou po několik dní. Časem řada z nich poznala, že než se tomuto bránit, je lepší spolupracovat, ušetřit si bití a třeba i získat kousek chleba či špeku pro rodinu. Kdo si myslí, že se toto v americkém sektoru nedělo je na omylu. Rozdíl byl jen v tom, že Amíci měli přísný zákaz znásilňovat a rabovat, za to hrozila kulka u vojenského soudu. Prostituce za jídlo však byla běžná. Rusové byli v tomto benevolentnější. Snímek zajímavě popisuje i scény, kdy se přeživší němečtí mužové vrací z front a vidí jak se z jejich žen staly často svolné poskytovatelky sexuálních služeb. Děti však kvůli tomu měli ve zničeném a mrtvolami zapáchajícím městě bez fungujících základních služeb co do úst. Zasloužily si ,,Ženy v Berlíně" znechucení a odpor svých mužů? Film nechává na každém samotném se s tématem poprat a udělat si vlastní úsudek. Mě je vždy líto nevinných civilních obětí válečných konfliktů. Byli však obyvatelé Berlína - jedni z mnoha, díky nimž se Adolf Hitler dostal k moci - nevinní? Snímek stojí za shlédnutí už jen za ty reálie a prostředí. Pravdou je, že ipro mne byl snímek dlouhý a ke konci nudný. Ale na solidní tři rudé hvězdy to stačí ----- * * * . () (méně) (více)