Žena v Berlíně

Natočit dnes něčím překvapující film o druhé světové válce, podívat se na tuto etapu dějin nějak jinak, nově, překvapivě, to je téměř nemožný úkol. Vše již bylo pojmenováno, vyřčeno, zdokumentováno... Přesto se čas od času někomu podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží divákovi dech objevností tématu. Německý režisér Max Färberböck to svou adaptací kontroverzních pamětí ,,Žena v Berlíně" záměrně anonymní autorky ovšem dokázal. Pohled na válku z perspektivy ženy (je v podstatě jedno, jaké je národnosti, i přímo ve filmu zaznívají sugestivní pasáže dokumentující fakt, že pohled například ruské ženy by byl ještě mnohem drastičtější, proto odsuzovat slepě jen ruské vojáky a ruskou stranu je tragický omyl...) je skutečné novum a při jeho percepci mrazí. Válka a o to paradoxněji její konec není synonymem radosti a pozitivních nálad, ale jen a pouze strachu, potupy, pohany, znásilňování...(oč paradoxněji by popisované události vyzněli posunuty k skutečně vnímanému osvobození, kupříkladu do prostředí polského či pobaltského, eventuálně i našeho), neboť slovo válka je ve všech jazycích v podstatě jen eufemismem...její skutečné hrůzy se do žádného slova nevměstnají... ,,Válka změnila význam slov." (20.12.2009)

Tak trochu jiný pohled na válku a na její konec. Není pravdou, že příběh je propagandou. Měří oběma stranám stejně, Rusové znásilňují in natura, o zločinech Němců v Rusku ale podávají hodně svědectví. Vojáci dobře vědí, co se děje v jejich domovech, zatímco oni "válčí" jinde. S tím se taky vracejí a jen málokterý je schopen - ochoten tolerovat, za jakou cenu jeho žena přežila. A ženy musejí být tak silné, že přežijí ponížení od obou stran. (Jedna hvězdička v hodnocení je za objektivitu a odvahu příběh zveřejnit.) (19.08.2011)

Události líčené ve filmu nebyly ani zdaleka historikům neznámé, přesto trvalo mnoho dekád, než se prolomilo společenské tabu, které souviselo s traumatem masově znásilňovaných a zneužívaných žen postupující Rudou armádou. SSSR ani jeho nástupce Rusko pochopitelně neměly zájem otevírat tuhle neslavnou kapitolu působení svých vojáků za 2. světové války. Když Rudá armáda v roce 1944 dosáhla německých hranic, měla za sebou krutou zkušenost těžkých a krvavých bitev a vědomí brutálního násilí páchaného Němci na civilistech. Rudoarmějci měli co vracet a obyvatelstvo prvních obsazených německých osad věru nedopadlo dobře. To ovšem znásobilo odpor německých jednotek, a proto sovětské vedení největším excesům rychle zamezilo. Znásilňování a loupení ale nebránilo, něco se vyčerpaným jednotkám zkrátka nabídnout muselo. K sexuálním deliktům u západních jednotek sice docházelo taky, ale v nesrovnatelně menší míře a jiné atmosféře (svědčí o tom např. scéna hromadného znásilnění italské školačky ve snímku Horalka). Na východní frontě mělo znásilňování masový charakter a rozměr systémového selhání - a fakticky i válečného zločinu. Postižené ženy se pomoci nedovolaly a o připomínání své bolesti a hanby nestály. Teprve poté, co válečná generace zemřela nebo se dožila stařeckého věku, bylo možné se k téhle problematice vrátit. Obsah filmu je pro některé kontroverzní ostatně i dnes, ale po mém soudu o nějakou snahu o relativizaci hrůz nacismu z německé strany nebo dokonce o falšování dějin určitě nejde. Snímek se nesnaží o černobílé vidění, rudoarmějci nejsou jednorozměrné zrůdy, ale lidé, které formovala válka a osobní zkušenost. Jejich postoje a pocity jsou zkrátka rozporuplné - konec konců totéž se dá říci i o německých civilistech. Za první půli bych vzhledem k tématu neváhal nadělit 5*, ale v druhé půli se scénář začne motat v kruhu a řadu scén by šlo prostříhat. Takže nakonec za 4* a 85 % celkového dojmu. (06.07.2017)

Hodně zajímavý a hodně opomíjený pohled na konec války, na osvobození. nejdřív jsem se bála, že se film zhroutí na myšlence, jak Rusko znásilnilo chudáka Německo. Dost by na tom určitě pravdy bylo, na druhou stranu jsem překvapena právě oním nezbytným vyobrazením obou stran. Nečekala jsem, že se dočkám toho morálního dilematu, že znásilnění je špatné, ale......neubránila jsem se myšlence, že se jim nedivim, i když pořád špatnost a ohavnost toho aktu přetrvává. Co mi ale ve filmu víc chybělo byl možná větší příběh, tím myslím větší dějový posun, ovšem hvězdy za to ubírat nebudu práve díky tomu morálnímu dopadu filmu, respektive rozporu. Člověk si asi nevyhnutelně říká, že osvoboditelé ze západu by se takhla nikdy nezachovali, jenže osvoboditelé ze západu nikdy nepoznali na vlastní vesnici aplikaci spálené země, a to proto, že západ byl přece jen rasově na jiný úrovni (vemte si jen třeba západo a východoevropskou kinematografii, pochybuju, že by v Rusku někoho napadlo natočit komedii o válce ve stylu Funése a jeho Velký flám, holt jiná zkušenost, jiné osvobození). Pět hvězd dávám za to popřemýšlení, které v sobě film nese, to že tam jsou dějové nedostatky lze opomenout, ale šlo by to udělat i lépe. Tož tak. (25.11.2011)

Konečne sa o tom natočil film, zatiaľ sme to videli len v dokumentoch. Keď ruské vodkou nasiaknuté mozgy vstúpili do Berlína, priniesli so sebou aj kultúru prasiat a podľa štatistík za krátku dobu v Berlíne prebehlo 2 milióny znásilnení. Spomienky mnohých ľudí potvrdzujú, že pri ústupe sa vojaci Wehrmachtu k ním správali ďaleko lepšie ako sovietski tupí alkoholici, takzvaní osloboditelia s intelektom záchodového pavúka. Ešte podrobnejšie problematiku rozoberá geniálny francúzsky dokument Svet po Hitlerovi, ktorý je dokonca vo farbe. Užívateľ sochoking ponížil utrpenie týchto žien oznámkovaním 2 hviezdami s komentárom: "V živote ma ruština neiritovala tak, ako práve v tomto filme, kde sú Rusáci vykreslení ako ochlastané buranské hovädá!" Drahý sochoking, ale veď ty Rusáci vždy boli a dodnes stále sú ochlastané buranské hovädá, to si si nevšimol? (22.01.2019)