Pokušení svatého Toníka

Pokušení dodívat se až do konce jsem podlehla až napodruhé a rozhodně toho nelituji. Tento černobílý snímek bych zařadila mezi artové festivalové kousky, každého asi nenadchne. Suerralistický sled obrazů nabízí celou škálu přirovnání a symbolů, je na každém, jak je uchopí. Spíše než drama vnímám Pokušení svatého Toníka jako podobenství. Sled absurdních situací mi značně připomíná Buñuelovu Mléčnou dráhu a poděkování v závěru titulků mi to jen potvrzuje. S klidným svědomím mohu doporučit náročnějším divákům se zállibou v podobných žánrech. Dovedu si představit, že estonská kina zejí prázdnotou a na festivalech se sklízejí ceny. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (01.04.2015)

(CINEMA MUNDI 2011) Nejlepší film z necelé dvacítky titulů, které jsem na letošním ročníku zhlédnul, je zároveň nejhůře převoditelný do slov. Nejde o to, že by se jednalo o tak nepřístupnou podívanou, ačkoliv je dobré vědět, do čeho se jde (název podle Dáliho malby, zároveň odkaz na duchovního, závěrečná dedikace mj. Buňuelovi). Spíš jde o to, že pokud se převede bohatá významová rovina do slov, ta vyzní banálně (např. úpadek duchovních hodnot v materiálním světě). Přitom POKUŠENÍ SVATÉHO TONÍKA se vyjadřuje prostřednictvím obrazů, které jsou evidentně inspirovány zásadními kinematografickými díly minulých dekád, což bezpochyby potěší nejednoho cinefila, kterému je blízká poetika Lynche, Herzoga, Pasoliniho, Buňuela... a tak by se dalo pokračovat v podstatě do nekonečna. (29.03.2011)

Toníkova očistná cesta, jež nemůže začít jinak než smrtí. Bezprostředně poté je náš zoufalý hrdina konfrontován se světem, ve kterém jsou zbořeny veškeré hranice. Lidé kolem něj odhazují zábrany, zapomínají na svou důstojnost i vrozené pokrytectví a jednoduše (ne)konají. Toník se snaží zapojit, navázat na starý zaběhlý systém pohodlného života v nestoudném materiálním přebytku, nicméně nic nefunguje, snad jen ta jeho luxusní kára, ale ten svět kolem? Jeden strádá, aby se druhý zvrhle přežíral a jako vrchol všeho znesvětil nebohou dcerušku právě propuštěné starého dělníka, jehož lopotná práce ho držela při životě. Toník pozoruje a začíná chápat, jeho cesta do temné hlubiny lidských duší, na jejímž dně sotva čeká laskavé bílé světýlko, je lemována bezcitností i brutalitou, nakonec je pouze kus masa, čekající na rozporcování tímto zvráceným světem, jemuž vládnou sadističtí řezníci s motorovkou. Je vůbec naděje? Co takhle láska, životní pokora či skutečné duševní souznění? Velmi naivní, Toníku, jdi se raději zahrabat jak kus přejetýho psa! Po všech stránkách neskutečná, pro mě zcela bezchybná, žánrově velmi bohatá jízda, která prý donutí polovinu diváků odejít po několika minutách z kina, aby taky ne, tato zvlněná společenská zrcadla jsou dokonce i nesnášena. (12.09.2017)

Režie a scénář: Veiko Õunpuu. Kamera : Mart Taniel. Hudba : Ülo Krigul. Hrají : Taavi Eelmaa jako Toník. Někdy jsem si myslel, že i tvůrci jsou při natáčeí v delíriu a mají v sobě moc halucinogenních látek. Jinak, ale " ruce " pryč od negací, to není zápor, to je to, co udělalo z tohoto filmu unikát. (07.06.2011)

Psychadelická hríčka. Film miestami skutočne pripomína "Zlaté časy" kinematografie, hoc len pripomína. Nadnesená jazda, ktorá prechádza cez otvorenú satiru, metafyzické rozprávky po surreal i audio-vizuálnu masáž zmyslov. Surreal ako zrkadlo dekadencie, surreal ako zrkadlo ničotnosti, surreal ako zrkadlo hľadania zmyslu, očisty. Zaujímavý počin, ktorý sa hemží podnetmi, no vidí sa mi, že režisér radšej kĺže po povrchu tém, odkazuje obrazmi, ako by sa snažil o niečom rozprávať. Aj to je cesta, síc... (04.02.2013)