Hačikó - příběh psa

Je otázkou, čí oči byly více psí – jestli Hačiho nebo Richarda Gera. Už od prvních minut je evidentní, že film bude prvoplánově útočit na divákovy city a slzné kanálky ve snaze pozvednout papírenský průmysl zvýšením spotřeby kapesníčků. Nemyslím si, že jsem cynik, ale na mě tentokrát toto slzavé údolí vůbec nezafungovalo. Abych ovšem jen nekritizoval, musím moc pochválit překrásnou Kaczmarkovu klavírní hudbu a také akita inu v „roli“ Hačiho byl skvělý! (02.07.2013)

Poslednú pol hodinu som preplakal ako malé batoľa. Myslím, že to je absolútne postačujúce zdôvodnenie môjho hodnotenia. __ Aj keď nadovšetko rešpektujem názory druhých a nikomu ten svoj nechcem vnucovať, stále nedokážem pochopiť individuá, ktoré dali Hachikovi menej ako tri hviezdy, a vo svojich komentároch film zahrabali pod čiernu zem. Na druhej strane treba uznať, že režisér neponúka nič prelomového. Jednoduchý príbeh, zabalený v americkom šate, s kopou srdcervúcich scén. Pravdepodobne si budete musieť vybrať, či svoju myseľ necháte pokojne plávať v emocionálnom tresku alebo riešiť príbehovú prostosť a nízku angažovanosť zo strany scenáristov. Ako to však už poväčšine býva, v jednoduchosti je krása. (01.08.2010)

Poslední půlhodina = permanentní ždímačka slz. Na to je třeba být připravený, nemáte-li srdce z kamene. Hachiko má vše, co výborný, upřímně dojemný dramatický snímek potřebuje: sympatického hlavního hrdinu (pes), sympatického sekundanta (Gere), bááječnou hudbu, přijatelnou stopáž, a... je to přece podle skutečnosti! (22.08.2011)

Po Marleym je Hači dalším psem, který mne donutil vyměknout u filmu tak neskrývavě kýčovitého, že se nad jeho příběhem dojímají i vedlejší postavy. Hallström dobře ví, jak na to. Od hřejivých barev v úvodu přechází ke stále chladnějším a zároveň dělá vše pro to, aby film samotný chladně nepůsobil. Neboť děj japonského originálu přesunul z 20. let do současnosti, nemá důvod brát ohled na historická fakta. Jeho primárním záměrem je dojmout. Dojmout příběhem neobyčejně věrného psa. Myšlence o neutuchajícím mezidruhovém přátelství podřizuje vše ostatní. Proč by tedy nevyeliminoval záporné postavy (chybí nový majitel domu nesnášející psy), sociální tématiku (stánkař i prodavačka knih jsou vůči krizi imunní) a téma mezigeneračního konfliktu (z psa se od začátku těší profesor, ne dcera). Japonský je krom hlavního hrdiny pouze jeden herec a ozuovsky přízemní kamera, což má ale pochopitelně krapet jiné opodstatnění než u mistra. Hačikó reprezentuje perfektní přizpůsobení japonské látky euroamerickému publiku. V dobrém i zlém. 80% Zajímavé komentáře: Dudek, liborek_, sha.piro (07.09.2013)

Nasnáším ten film! První hodinku jsem lehce znuzeně krčila rameny a říkala si: "A co? S vlastními psy jsem si zažila a stále zažívám více zábavy." Jenže pak se to stalo a já si po zbytek stopáže připadala jak taliánská plačka, snad jen rvaní vlasů chybělo. Ne kvůli Ryčrda, toho jsem mohla okašlat, ale trochu pro jeho rodinu a hlavně pro toho čokla, pro tu nekonečně věrnou psí duši, neschopnou pochopit, jak marně čeká, až se ten slizký páníček zase objeví ve dveřích nádraží. Tudíž jsem se provzlykala k závěrečným titulkům, bez ohledu na tmu si šla ven chvíli pohrát se svou chlupatou ničitelkou, odměnit ji hrstí piškotů jen za to, že je... a teď tady uroním 4 mokré hvězdičky s dodatkem: už tenhle film nechci vidět! Taky by na něj neměl koukat nikdo s vlažným či negativním přístupem k šelmám psovitým. 75% A mimochodem, Hačiho styl vítání má moje psice důrazně zakázán; nejsem vůbec nadšená, když dostanu blátivý kopanec do žeber. (29.06.2013)