Nahá pravda

Nahá pravda po divákovi žádá nemožné: představit si, že by se nějaká žena na světě dobrovolně zbavila manželských okovů s Cary Grantem a vyměnila ho za nějakého Ralpha Bellamyho. Tůdle. Ale když se smíříte s tím, že v téhle premise tato komedie směřuje do žánru sci-fi, můžete si začít vychutnávat scény z manželského života, v němž se rozvádějící pár zasnubuje s jinými, provokuje, decimuje, hádá, usmiřuje, manipuluje, to vše s přesnými hláškami, mimickými hrátkami, vypointovanými řechtadly a chemickými explozemi. A scéna, kdy Cary otvírá dveře, aby se za svou chotí nenápadně vloupal, a zlotřilá kočka mu je z druhé strany zavírá packou, mě rozesmála k slzám. (04.12.2007)

Některé screwballky do toho pálí naplno od prvních vteřin, jiné s postupem času gradují a divácký prožitek tak šroubují postupně. To je případ The Awful Truth. První desítky minut se tváří jako taková běžná romantická vztahovka s občasnými vypointovanými vtipnými dialogy. Když se ale u soudního přelíčení začne rozhodovat o tom, u koho zůstane ten rozkošný malý nezbeda bydlet , je načase zpozornět. The Awful Truth totiž začně s postupujícím časem vytahovat tak zábavné a šílené karty, že až se vzpamatujete, uvědomíte si, že sledujete dokonale ujetou podívanou na úrovni Bringing Up Baby. Je zajímavé, jak dokázal být tehdejší hollywoodský mainstream syrově nekompromisní, dynamicky ujetý a i sexuálně explicitní. Navíc schopnost, jakým to vše dokázal zakomponovat do jednoho funkčního celku, je při pohledu na dnešní produkci o to víc obdivuhodná. 9/10 (27.08.2018)

Krásný film, kde je zase jednou strašně moc vidět, jak je důležitá chemie mezi herci a samozřejmě i mezi herci a jejich režisérem. Leo McCarey ukazuje, jak je dokonalým režisérem pro komedii a jak dokáže vést hvězdy k tomu, aby vás skutečně bavily. Jedna z těch komedií, které jedou a nezastaví se a vás baví se dívat každou minutu. (19.08.2014)

Vždycky jsem si říkal, že Caryho romantické komedie s Katharine Hepburn se nedají dohnat, ale Nahá pravda mě vyvedla z omylu. V kontrastu s dnešními vyčpělými romancemi je úžasné sledovat, jak brilantní byly scénáře (rozuměj improvizačníschopnosti herců a režiséra) v třicátých letech. Narvané gagy a slovními přestřelkami až po strop, ještě stíhaly zapracovat do příběhu eskapády zvířecích mazlíčků, a přitom nikdy nevypadly z rytmu upřímné romantiky. Obzvlášť závěrečný dialog krásně symbolizuje nevyčerpatelnou originalitu, která obohacuje hollywoodské pozlátko. Doporučuje šest z pěti romantiků. P.S. Carymu Grantovi stačí jenom sedět u stolu a tvářit se nenápadně, aby člověka spolehlivě rozesmál. Tomu já říkám komediální talent ;) (28.10.2007)

Zajímavý, svým způsobem bláznivý námět, u kterého mi ale něco našeptává, že měl Leo McCarey vsadit na podobnou kartu jako v následujících letech jeho kolegové z branže Hawks a Cukor - tj. postavit Carymu naproti Katharine Hepburn. Ti dva se s velkým úspěchem střetli ve známé hře "Philadelphia Story" a Katharinin cit pro sarkastickou komiku, respektive lišáckost by dle mého názoru vynikl i zde. Dobře je to například vidět na scéně sporu o "Smittyho" - měl bych aspoň ztíženou možnost v rozhodování, které postavě přát. (Podobná slova bych použil i na Rosalind Russell, která hlavní mužské hvězdě vzdorovala v "His Girl Friday".) Irene Dunne, ač mi její výkon výrazným způsobem nevadil, v tomto směru zaostává a snad poprvé jako vždy skvostný Archie tak nemá výrazného komediálního partnera. Ale i s jeho maličkostí je snímek i se sedmi křížky na hrbu stále svěží, což kdyby mi někdo řekl ještě před pár lety, samým údivem bych se s křečí smál. P.S. Nevím, jestli to byl jen můj dojem, ale tento film jako kdyby posloužil Billymu Wilderovi k inspiraci pro slavnou scénu u biografu v "Slaměném vdovci". (12.08.2010)