Noc

Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující. (07.09.2006)

Životy hrdinov filmu sú nudné a prázdne, takže nudu filmu možno chápať ako tvorcovu metaforu. Ale stále je to nuda. Pritom ma Noc zo začiatku chytila, lenže potom sa stala príliš ukecanou a filozofujúcou. Antonioni asi vie, o čom rozpráva, lenže podobne ako pri obdobnom Osem a pol ma problémy aktérov proste nezaujímajú. Na tom nič nezmenia ani iné filmové zložky ako kamera alebo hudba. (10.12.2009)

Proslavená Antonioniho tetralogie citů s Monicou Vitti je jedna velká nafouknutá bublina o bloumání od ničeho k ničemu. O inscenování situací zdánlivě všechních a přesto banálních. Zde máme například Milán a příběh několika hodin, ve kterém se seznámíme s manželskou dvojicí, kterou definuje snad jen záliba v lepších šatech a zejména u Jeanne Moreau můžeme sledovat potřebu převlékání při každé změně nálady. Pokud toto člověku stačí ke štěstí, tak prosím. Marcello více než kdy jindy hraje jen jakousi siluetu člověka ve fraku, Bernhard Wicki má příliš málo prostoru na cokoli hlubšího a Monica? Ta je zde jen proto, aby manželům odsouhlasila, že ji za jedinou noc skutečně rozebrali. Estetizovaná až nafintěná nuda povýšená na umění. (15.06.2017)

Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. (22.08.2015)

Má další zkušenost s Antonionim a potvrzení domněnky, že Noc bude komornější obdobou Felliniových opusů typu Sladkého života (možná i jméno Mastroianni udělalo své). Intuice nezklamala: charakterem se skutečně filmy navzájem podobají (možná i dílek z 8 1/2 by se nalezl), avšak s podstatným rozdílem, a sice že oba filmy režíroval někdo jiný (a je to znát). Antonioniho černobílý styl s vytříbenou koncepcí obrazu (kterou dokázal v barevném formátu naplno rozvinout v obrazově skvostné Zvětšenině) nejen městských bloků Milána a důraz na tiché pasáže často beze slov je nezaměnitelný. Dialogy i herci působí inteligentně, úsporně (ruší v podstatě jediná patetická scéna a krátká epizoda s "chuligány"), pozvolně zvolené tempo pro režiséra příznačně. Řeší se manželské odcizení, tvůrčí krize, odchody i příchody blízkých / potenciálně blízkých, marnotratné radosti bohatých... a celý, filmařsky poměrně minimalistický aparát (navíc vše se odehrává jednoho dne a jedné noci) funguje na svých sto procent. Již tehdy dospělý Antonioni. │90% (21.03.2008)