Ha-Sodot

Všímám si jistého trendu v lesbických dramatech, a to jejich zasazení do velmi uzounkých, klaustrofobních backgroundů, jako je v případě Ha Sodot (nebo Disobedience) uzavřená židovská komunita, ve Fucking Åmål odlehlé a ospalé maloměstečko, v Bound pak vysloveně jen dva byty, kde se všechno drama odehrává. Všímám si - a líbí se mi to. Myslím, že ta metafora je jasná. Ženy už tak vždy žijí jaksi úzce, s méně právy, menší svobodou, co se týká jejich těla a osobního prostoru, natož pak sexuality a sexuálního probuzení. Tady se námět maličké, silně náboženské komunity, kde nikdo nesmí vybočit z řady (a řádu), rozhodně povedl. Upíná se totiž na něco tak specifického, že si může dovolit jít do hloubky a opravdu něco sdělit, prokreslit postavy do detailu a vystavět i poměrně přímou zápletku s železnou silou. (12.02.2021)

Ve filmu se objevují dva velice zajímavé příběhy. Jeden sleduje cestu osobního sebepoznávání zbožné a talentované Noemi z Jeruzaléma, která se vydává studovat midraš v pokrokovém ženském semináři do jednoho z nejposvátnějších míst judaismu - města Safedu. Tam potkává Michelle, Židovku z Francie, která byla na studia poslána nedobrovolně svým otcem. Uvnitř silně ortodoxního prostředí se pozvolna mezi oběma vyvíjí nekonformní vztah (téma, kterému se věnuje také novější film Einayim pkuhot). Druhou, vedlejší linii představuje smrtelně nemocná Francouzka Anouk, které Noemi a Michelle z pověření rabínky pomáhají. Tato žena s kriminální minulostí a bolestnými vzpomínkami přijela do Safedu, aby se zde očistila od hříchů a výčitek před tím, než zemře. K tomuto úkolu si vybrala právě ony dvě mladé ženy... Bohužel po skončení filmu jsem ale měl pocit, že tyto dva základní příběhy nebyly dostatečně rozvedeny, že nebyly úplné, poněvadž jeden druhému tak nějak ubíraly místo. Až jsem byl trochu zmaten, co si z nich mám nakonec odnést. Přesto mě film dokázal pohltit a zaujmout po celou jeho délku, ať už dějem, tématem, postavami, atmosférou či malebnými záběry Safedu. (29.12.2011)

Film, ktorý núti rozmýšľať. O láske (je jenom akej), o tradičnej rodine verzus vášni. A potom zrazu rozmýšľate, kto koho miloval viac, keď dokázal zradiť a niekto zas odpustiť. Čerešničkou je jemná erotika prelomovej noci (kto nevidel, nepochopí). Čakala som síce iný záver ale... Čerešnička číslo dva: hudba záverečných tituliek. Jednoducho krása. (20.04.2012)

Židovské učenie u ortodoxných. Snaha dvoch tvrdohlavých študentiek pomôcť chorej žene zbaviť sa jej hriechov pomocou zložitých náboženských procesov sršiaca z filmu v každej minúte diváka doslova pohltí. Je to veľmi fascinujúci námet ale v tomto prípade, prvok lásky medzi dvomi študentkami bol popri dominantnej dejovej línii veľmi slabý. Myslím si, že filmári celkom nevyužili potenciál prameniaci z tejto kombinácie. Iný prípad je film Eyes wide open, kde boli tieto dva prvky (náboženstvo a homosexuálna láska) skombinované naozaj funkčne. (06.10.2011)

téma filmu je tak rozsáhlé, že jej neumím s čistým svědomím omezit na nic menšího než je láska sama. dominantní je přitom romantická láska mezi dvěma mladými ženami z židovského semináře, přítomna je tedy i láska k Bohu. dále také láska rodičovská a romantická láska mezi mužem a ženou a aspekt svátosti manželství. i přes tak široký záběr se můžeme jako diváci odrazit od ústředního motivu: vztahu mezi Naomi a Michelle v kontextu víry. nejde o film spirituální ani duchovní, když už, pak pouze náboženský, ale snad ani takové označení není snadné obhájit. nejde o film sebenepatrněji neobvyklý, ač z hlediska distribuce spadá do oblasti festivalového filmu. naopak, dá se popsat jako velmi tradičně formálně zpracovaný. dominatní je vyprávění a vše ostatní (hodnoty a významy) se odvíjí ze syžetu a z poetiky. opojnou výjimkou ve filmu, kde pokus o experiment jinak docela absentuje, je překrásná surreálná scéna, atmosférou jak vystřižená z některého Buñuelova filmu. přes jistou standardizovanost zpracování, na kterém samo o sobě není nic špatného, jde o film mimořádně působivý, neboť v rámci své "konformizované" koncepce dosahuje maximálních kvalit. (08.10.2012)