Ha-Sodot

Ve filmu se objevují dva velice zajímavé příběhy. Jeden sleduje cestu osobního sebepoznávání zbožné a talentované Noemi z Jeruzaléma, která se vydává studovat midraš v pokrokovém ženském semináři do jednoho z nejposvátnějších míst judaismu - města Safedu. Tam potkává Michelle, Židovku z Francie, která byla na studia poslána nedobrovolně svým otcem. Uvnitř silně ortodoxního prostředí se pozvolna mezi oběma vyvíjí nekonformní vztah (téma, kterému se věnuje také novější film Einayim pkuhot). Druhou, vedlejší linii představuje smrtelně nemocná Francouzka Anouk, které Noemi a Michelle z pověření rabínky pomáhají. Tato žena s kriminální minulostí a bolestnými vzpomínkami přijela do Safedu, aby se zde očistila od hříchů a výčitek před tím, než zemře. K tomuto úkolu si vybrala právě ony dvě mladé ženy... Bohužel po skončení filmu jsem ale měl pocit, že tyto dva základní příběhy nebyly dostatečně rozvedeny, že nebyly úplné, poněvadž jeden druhému tak nějak ubíraly místo. Až jsem byl trochu zmaten, co si z nich mám nakonec odnést. Přesto mě film dokázal pohltit a zaujmout po celou jeho délku, ať už dějem, tématem, postavami, atmosférou či malebnými záběry Safedu. (29.12.2011)

Film, ktorý núti rozmýšľať. O láske (je jenom akej), o tradičnej rodine verzus vášni. A potom zrazu rozmýšľate, kto koho miloval viac, keď dokázal zradiť a niekto zas odpustiť. Čerešničkou je jemná erotika prelomovej noci (kto nevidel, nepochopí). Čakala som síce iný záver ale... Čerešnička číslo dva: hudba záverečných tituliek. Jednoducho krása. (20.04.2012)

První linka je vlastně klasický motiv zakázané lásky, kdy se dívka vychovaná v konzervativním prostředí nechá strhnout světáčtější spolužačkou. Tahle linie je natočená na výbornou a prostředí safedského centra a vůbec židovská kultura jsou velkým plusem. Druhá linka se ženou stiženou smrtelnou chorobou a pronásledovanou hříchy minulosti je už trochu slabší, protože místy si s ní režie neumí poradit a i proto občas působí jen jako přehnaná stafáž na obraze dominantního vztahu obou hlavních hrdinek. I když je fakt, že z této stafáže vyplynula jedna z nejhezčích scén. K hercům nemám výhrad. Ania Bukstein byla vlastně tím důvodem, proč jsem do filmu šel a potěšila i Michal Shtamler. 75% (18.09.2017)

Všímám si jistého trendu v lesbických dramatech, a to jejich zasazení do velmi uzounkých, klaustrofobních backgroundů, jako je v případě Ha Sodot (nebo Disobedience) uzavřená židovská komunita, ve Fucking Åmål odlehlé a ospalé maloměstečko, v Bound pak vysloveně jen dva byty, kde se všechno drama odehrává. Všímám si - a líbí se mi to. Myslím, že ta metafora je jasná. Ženy už tak vždy žijí jaksi úzce, s méně právy, menší svobodou, co se týká jejich těla a osobního prostoru, natož pak sexuality a sexuálního probuzení. Tady se námět maličké, silně náboženské komunity, kde nikdo nesmí vybočit z řady (a řádu), rozhodně povedl. Upíná se totiž na něco tak specifického, že si může dovolit jít do hloubky a opravdu něco sdělit, prokreslit postavy do detailu a vystavět i poměrně přímou zápletku s železnou silou. (12.02.2021)

Tenhle film mě naprosto rozložil, ale na všechen špatný způsob. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli je tak hrozně špatný, nebo jestli se jen potřebuju naladit na správnou vlnu. Ve výsledku jsem znechuceně odložila učebnici hebrejštiny a proklela režiséra, scénáristu i hlavní představitele. Jednou se mi možná podařít dát dohromady střízlivý kritický komentář, ale prozatím jsem jen silně přesvědčená, že tohle je průšvih. (15.02.2014)