Užívej si, co to jde

Allen v kostce, u něhož je výhoda "nemít od mistra nakoukáno". Jinak jde víceméně o vývar Woodyho předchozích filmů, byť se v něm pořád mísí dostatek humoru a mouder, které baví po celou dobu velmi střídmé stopáže. Pro rekrutování diváckých benjamínků dle mého ideální s tím, že je Larry David geniální. 7/10 P.S.: Evan Rachel Wood by neměla nosit přiléhavé tepláčky. Málem jsem se uslintal. (04.06.2010)

Píše-li se rok 2009 a vy jste se narodili v roce 1935, znamená to vzhledem k průměrné délce života jediné: smrt klepe na dveře a je na čase bilancovat. Máte-li majetek, znamená to sepsat závěť, máte-li jako Woody Allen co říct, znamená to vydat memoáry. Takovým memoárem, či předčasným nekrologem, je i Whatever Works. A byť všechna ta rekapitulace a vzpomínky na život místo života samého – atmosféra přípravy na smrt – a zcizující prvky v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu mohou leckoho od filmu odradit, berme na vědomí, že když sedíte v čekárně na urologii s prostatou velkou jak ovčí mozek, to se pak těžko tváří, že jste pořád rock’n’roll. Zvlášť pokud k tomu připočteme břemeno židovské identity ve světě latentního antisemitismus, v němž výčitky svědomí a strach zatěžují každý čin i myšlenku jednotlivce. To vše nicméně ustupuje tématu stařectví, které film ze všech sil rozehrává. Stařectví znamená opravdovost, znamená konec s lhaním a popření všech falešných hodnot, nebo alespoň většiny z nich. Znamená přidat se k těm, kdo každodenně naplňují slova Merleau-Pontyho „nikdy se necítit zcela pohodlně ve svých vlastních pravdách.“ To měl na mysli Pavel Eisner, když říkal, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec - ovšem vydaří-li se! I postava Borise Yellnikoffa se prostřednictvím nové upřímnosti snaží napojit na ztracenou autenticitu a cestu ke svému autentickému já obnovuje přes misantropii, perverzi a stařeckou prudérii. Na tomtéž „autentickém bručení“ postavil bezmála osmdesátiletý Eastwood postavu Kowalského v Gran Torinu. Je tomu tak proto, že normální život podléhá konformním tlakům, kdežto stařecký život je apriori non-konformní; je vyňat z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. Radikální potenciál stařectví konečně leží v obnažení lživé otázky „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?“ a v nastolení hrozivě pravdivé „Proč jednou nebudeme, sotva někam patříme a jaktěživ nikam nedojdeme?“ A platí to pro nás všechny bez výjimky: V jakémsi vzdáleném koutu vesmíru byla jednou jedna hvězda, na které zvířata nabyla rozumu. Jen co se příroda několikrát nadechla, hvězda ztuhla a rozumná zvířata musela zemřít. Tak by si mohl každý vymyslet nějakou bajku, a přesto by tím dostatečně nevyjádřil, jak ubohým, prchlavým, prázdným, bezúčelným a svévolným se ve vesmíru jeví lidský život. Je na stařectví, aby nám klam života připomínalo, neboť mladická duše toho schopna není. Člověk je prostá, dětinská mysl, ale stařecká moudrost je nám tajemným zjevením nejvyšších poznatků, bohoslužbou, a poctivé naslouchání seniorům je úřadem kněžským. (01.01.2010)

Jednu velkou mezeru v mém filmovém "vzdělání" tvoří neznalost Woodyho Allena. Užívej si, co to jde je teprve jeho druhý snímek, který jsem viděl, ale když to vezmu kolem a kolem, možná je to tak lepší. Nemusím ho porovnávat s Allenovými staršími díly, rozebírat, nakolik vykrádá sám sebe a kolikrát jsme už tohle viděli, ale rovnou můžu dát pět hvězd za nejvtipnější a nejinteligentnější komediálně-romantickou podívanou (minimálně) od dob Lásky nebeské. Vskutku paráda s neodolatelným hlavním hrdinou. Víc takových Borisů Yellnikoffů! (17.08.2011)

Užívej si, co to jde je v podstatě dost zlomyslný film. Woody Allen coby ateista a typický městský liberál v americkém prostředí výrazně posunutý doleva byl odjakživa na kordy se sociálními konzervativci, náboženskými fundamentalisty a vůbec s těmi, kteří v Americe tíhnou k opačné straně politického spektra. V řadě filmů se tohle jeho vidění dá zřetelně vystopovat a tu a tam si neodpustí nějakou tu jízlivost. Tohle je ale první film, kde svému pohledu podřizuje vše a náboženští svatouškové tu od něho sklízí pěknou nakládačku. Woody si s nimi vyřizuje účet z doby, kdy probíhal jeho rozvod s Miou Farrow a bolestné tahanice o děti. Tehdy konzervativní tisk dost nechutným způsobem probíral jeho život a bulvár si s rozkoší smlsnul na detailech jeho partnerské nevěry. V tomto snímku, který má v podstatě hodně jednoduchou zápletku, líčí Allen, jak se ve svobodomyslném prostředí New Yorku rychle rozpouští slupka pokrytectví typické jižanské konzervativní rodiny. Matka v sobě objeví skrytého bohéma s uměleckými sklony a sexuální hyperaktivitou, počestný tatík sobě i svému okolí přizná homosexualitu a dcerunka se spustí s Allenovým alter egem v podobě zapšklého morouse ztvárněného Larrym Davidem. Woody Allen si tady střílí i sám ze sebe, protože jeho ztělesnění je přímo symbolem životní skepse a pohrdání společností. V rámci toho, co hyperaktivní Woody stvořil v poslední dekádě, jde o jeden z nejlepších snímků, ze kterého je cítit energie typická pro Allenovo mládí. Celkový dojem: 85 %. (30.08.2014)

„Why do all the religious psychotics wind up praying in my doorstep?” Oldschool Allen. Hloupoučká a dobře hrající Evan R. Wood (devítka, už jen kvůli očím). Jedinečný výkon šarmantního Larryho Davida. Příběh a dialogy o životě, smrti, koncentračních táborech, sexu a lásce. Technicky totožné s většinou allenovek nového tisíciletí. Vše je zde tak trochu postavené na hlavu, ale stejně má ten plešatej šílenec, co kulhá na pravou nohu, pravdu. (24.08.2010)