Užívej si, co to jde

K Woody Allenovi chovám určité názorové sympatie. Především plně sdílím strach ze smrtelnosti. Pro Woodyho přijde zubatá s kosou pravděpodobně o více než půl století dříve, ale i v takhle útlém věku se umím parádně vydeptat při představě, že mě jednou také čeká to nekonečné nic. Narozdíl od určité názorové shody, mě Woodyho filmy ve většině případů nebavily. Tento snímek ovšem nebyl tím většinovým případem. Zcela bez debat se jedná o jeho zatím nejvtipnější komedii, která byla mým očím dopřáta. Smál jsem se hodně a smál jsem se často. Úsměv na tváři mi malinko ztuhl, když jsem si uvědomil, že se v nezanedbatelném procentu věcí hlavnímu hrdinovi podobám. Společně nesdílíme pouze genialitu, ale do značné míry i pohled na svět. Když si odmyslím pár detailů, jako že třeba stále zvládám spinkat po tmě, tak byl Boris celkem reálným obrazem mě samého za 80 let, když si zkusím trošku fandit. Vynikající snímek pro všechny, kteří se nebojí podívat na svět jiným způsobem, než přes růžové brýle. (04.12.2016)

Typicky Allenovsky ukecanej film, kterej prostě drží pohromadě jen díky právě těm kvalitním sáhodlouhým a nekončícím dialogům a hlavně díky naprosto skvělým Larry Davidovi, kterej si tu teda střihnul ukázkovýho, starýho , s ničim nespokojenýho vopruze, jinak je film ale příběhově celkem chudej a ke konci ty pořád v základu stejně působící dialogy už tolik nebaví (12.12.2009)

Woodyho divadlo, zase trochu inak. Rozporuplný scenár, zaujímavé postupy: Boris akoby celý príbeh rozpráva do hladiska kina, naväzujúc kontakt s divákmi aj počas filmového deja. Mladá a pôvabná Melody krásne dofarbuje až nereálne vyzerajúci, rozprávkovitý vzťach s Borisom. Nikdy by som bol nepovedal, že takéto dievča môže byť tak mnohostranné, že chodí s Marilynom Mansonom, a lineárne stým je schopná stvárniť takúto náturu... :) Viac, než príjemná zábava. (18.10.2010)

Píše-li se rok 2009 a vy jste se narodili v roce 1935, znamená to vzhledem k průměrné délce života jediné: smrt klepe na dveře a je na čase bilancovat. Máte-li majetek, znamená to sepsat závěť, máte-li jako Woody Allen co říct, znamená to vydat memoáry. Takovým memoárem, či předčasným nekrologem, je i Whatever Works. A byť všechna ta rekapitulace a vzpomínky na život místo života samého – atmosféra přípravy na smrt – a zcizující prvky v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu mohou leckoho od filmu odradit, berme na vědomí, že když sedíte v čekárně na urologii s prostatou velkou jak ovčí mozek, to se pak těžko tváří, že jste pořád rock’n’roll. Zvlášť pokud k tomu připočteme břemeno židovské identity ve světě latentního antisemitismus, v němž výčitky svědomí a strach zatěžují každý čin i myšlenku jednotlivce. To vše nicméně ustupuje tématu stařectví, které film ze všech sil rozehrává. Stařectví znamená opravdovost, znamená konec s lhaním a popření všech falešných hodnot, nebo alespoň většiny z nich. Znamená přidat se k těm, kdo každodenně naplňují slova Merleau-Pontyho „nikdy se necítit zcela pohodlně ve svých vlastních pravdách.“ To měl na mysli Pavel Eisner, když říkal, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec - ovšem vydaří-li se! I postava Borise Yellnikoffa se prostřednictvím nové upřímnosti snaží napojit na ztracenou autenticitu a cestu ke svému autentickému já obnovuje přes misantropii, perverzi a stařeckou prudérii. Na tomtéž „autentickém bručení“ postavil bezmála osmdesátiletý Eastwood postavu Kowalského v Gran Torinu. Je tomu tak proto, že normální život podléhá konformním tlakům, kdežto stařecký život je apriori non-konformní; je vyňat z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. Radikální potenciál stařectví konečně leží v obnažení lživé otázky „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?“ a v nastolení hrozivě pravdivé „Proč jednou nebudeme, sotva někam patříme a jaktěživ nikam nedojdeme?“ A platí to pro nás všechny bez výjimky: V jakémsi vzdáleném koutu vesmíru byla jednou jedna hvězda, na které zvířata nabyla rozumu. Jen co se příroda několikrát nadechla, hvězda ztuhla a rozumná zvířata musela zemřít. Tak by si mohl každý vymyslet nějakou bajku, a přesto by tím dostatečně nevyjádřil, jak ubohým, prchlavým, prázdným, bezúčelným a svévolným se ve vesmíru jeví lidský život. Je na stařectví, aby nám klam života připomínalo, neboť mladická duše toho schopna není. Člověk je prostá, dětinská mysl, ale stařecká moudrost je nám tajemným zjevením nejvyšších poznatků, bohoslužbou, a poctivé naslouchání seniorům je úřadem kněžským. (01.01.2010)

Film Woodyho Allena bez Woodyho Allena v hlavní roli, přesto o Woody Allenovi a jeho osobnosti a humoru, promítajícím se v každém vtipu, gagu či replice. Boris Yellnikoff - bývalý fyzik, bohém a génius v jedné osobě - se setká s mladou naivní kráskou Melody. Jejich následný vztah se pak stane plátnem pro projekci více než 40leté filmařské kariéry Woodyho Allena - se všemi klady i zápory. První půlka je nedostižný gejzír specifického Allenova humoru, narážek na zkaženosti světa, důrazu na vlastní fóbie a neurotická třeštění. Ano, všechno už tu bylo, jenže v tomto filmu to vnímám jako kondenzovaný sumář toho nejlepšího, co Allen stvořil a chtěl svými filmy říct - jakési "best of", ohlédnutí za unikátním rukopisem. Druhá půlka je volnější, příběh se rozvíjí až ad absurdum - nejlépe je to vidět na proměně osobnosti Melodiných rodičů. Ale absurdita je u tvorby člověka, který má rýmu za příznak rakoviny, naprosto ospravedlnitelný komediální prvek - Navíc u tohoto filmu, který vnímám jako nadsazenou a vědomou parodii sebe sama. Prostě: Whatever works... Yeah! It's working. (27.09.2010)