Baaria

Tornatoreho filmy mám moc rád, ale tady pan režisér poněkud přestřelil. Na první pohled je sice poznat typický T. rukopis, film se tváří rozmáchle a září technickou bravurou, ale výsledek je nemastný neslaný... Hezky se kouká na obrazy, ale příběh je rozvláčný, myšlenka nejasná, divné řazení scén... Baaria je pro mě ale zvláštní film hlavně proto, že nedokážu říct, že je "vyloženě špatný", nebo "přiměřeně dobrý", nedokážu ho nijak zařadit a vlastně je mi ten film úplně jedno - pokochal jsem se hezkými obrazy, pobavily mě (občas) vtipné momenty, ale tím to pro mě skončilo. Teplé barvy na mě paradoxně sálaly chlad. Mám-li sáhnout po filmu, který těží ze vzpomínek, bezkonkurenčně vítězí Amarcord. Mám-li sáhnout po sáze, která reflektuje politickou i rodinnou historii Itálie, sáhnu po XX. století. Pokud bych srovnal přímo Tornatoreho snímky, tak zatímco Bio ráj nádherným způsobem bezpečně eliminoval jakoukoli sentimentalitu, v tomto filmu se jí už nevyhnul. Slabé 3*. (19.09.2011)

Dlouhou dobu jsem se nemohl vyrovnat s určitou mírou fragmentárnosti a povrchnosti, dokud jsem si neuvědomil, že Tornatore filmem vzpomíná. A copak se dá vzpomínat jinak než nahodile a přetržitě, natož bez příkras? Vzpomínání nikdy není zcela objektivní, protože postrádá bezprostřednost. Formuje jej uplynulý čas, charakter, potřeby. Může si dovolit být zahaleno v černobílém dešti smutku nebo v idealizovaném světle sicilského slunce. Koneckonců i ono podléhá vnějším vlivům a uzpůsobuje se momentálním pocitům i lidské zkušenosti s uměním. Ponejvíce pak s filmem a jeho výrazivem. Nabízí se proto otázka: Je filmová gramatika odrazem vrozených mentálních vzorců nebo byly tyto vzorce filmovou gramatikou nenávratně ovlivněny? A co sny a představy? Byly před filmem, fotografií, malbou jiné? (28.01.2011)

Neznatelně se přeléva z komediální stránky (válka, komunismus) k dramatické (život a smrt), ale nějak jsem nepochopil, proč bych měl tenhle životopis sledovat, i když by měl svým metafyzickým koncem vypovídat něco o bludném kruhu života a o tom, jak snadno nám proklouzne prsty a jak se svět kolem nás neustále proměňuje a věci, které máme rádi, jsou bez milosti bourány. (12.05.2010)

Velkolepý obrazově krásný film jako pocta režisérovu rodnému městečku Bagheria a životě na Sicílii. Historie a obrazy života oblasti ve dvacátém století, se svojí tvrdostí a syrovostí, fašistickým okouzlením mocí, prolomováním složitých bariér mezi mužskou a ženskou částí, komunistickou ideologickou snahou o zrovnoprávnění nejchudších vrstev i mafiánskou podstatou fungování společnosti. Těžkosti i radosti zalité příjemným slunečním svitem. Vše se točí kolem postavy Peppina Torrenuovy (gereovsky vypadající Francesco Scianna, jako nejmenší Giovanni Gambino, jako malý Davide Viviani), který se z chudých poměrů stává charakterově čestným člověkem, který se s čistou ideologickou snahou komunistických myšlenek snaží změnit život chudých a zlepšovat kvalitu života a bojovat proti všem nešvarům společnosti. Z dalších postav: Peppinova oddaná žena Mannina (Margareth Madè a jako malá Mariangela Di Cristina), její přísná a milující matka Sarina (Ángela Molina, jako mladší Nicole Grimaudo), Peppinův bratr Nino (Salvo Ficarra), Peppinův prostý a čestný otec Ciccio (Gaetano Aronica, jako mladý Alfio Sorbello), a velká hromada dalších a dalších v tom velkém a nepřeberném mraveništi a v průběhu několika desítek let. Líbivé, velkolepé, a přesto svým způsobem povrchní pro svoji překotnou snahu zachytit vše. Ale přesto jde o zdařilou poctu své rodné oblasti a jistému romantickému způsobu života, který je již bohužel pouhou minulostí. (21.04.2012)

8,0/10 Giuseppe Tornatore vo svojich filmoch vždy úspešne manévroval medzi mainstreamom a akceptovateľnosťou zo strany "náročnejších" kritikov. V prípade svojho posledného snímku sa prikláňa bližšie ku vkusu priemerného diváka, čo sa prejavuje napríklad na komediálnych skečoch, ktoré sú vložené akoby mimo hlavnej dejovej linky a pre niekoho môžu byť rušivé (množstvo hlášok má pritom šancu zľudovieť, ak už predtým netvorili súčasť juhotalianskeho pohľadu na život a okolitý svet). Hoci zvolená forma rodinnej ságy nie je dôsledne naplnená, miestami je možno až príliš skratkovitá a má trochu zastaralú štruktúru, vo filme sú tieto nedostatky vynikajúco zamaskované juhoeurópskou obdobou magického realizmu. Funkcia príbehu je odsunutá do úzadia a do popredia naopak vystupuje nostalgické prelínanie radosti, humoru a smútku, či nádejí a ich pričastom rozplývaní. Primárny dôraz totiž režisér kladie na konkrétne situácie (+ spomínané hlášky) a ich potenciál seba-identifikačného prvku pre Sicílčanov. A ako to už pri seba-identifikácii býva, jej úlohou nie je podávať verný a neprikrášlený obraz, ale ponúknuť spôsob, akým chceme vnímať samých seba (táto veta je na margo o údajnej klišéovitosti sicílskej nátury). Baariu preto z uvedených dôvodov nepovažujem ani tak za radový film, ako za isté memento (pre Sicílčanov a ich nedávnu históriu), ktoré si svoje predsavzatia plní poctivo a priam dokonale. (14.06.2010)