Baaria

Giuseppe Tornatore je skvělý režisér, který dokáže výtečně zachytit postavy, ale i prostředí a vlastně také dobu. To se mu daří i ve filmu "Baaria", kterým vlastně navazuje na svůj film "Bio Ráj". Jenže mám pocit, že si vzal schéma a akorát do něj zkusil napasovat nové postavy a osudy, což tentokrát tak skvěle nevyšlo. (22.06.2016)

Hm, trošku nepřehledný a chvilkama dosti uspávající... ani to, že trvá téměř 2,5h tomu moc nepřidá... A to, na co sem se těšil nejvíce, hudba Ennia Morriconeho, mě tentokrát (narozdíl třeba od takové Misie či směsi všech možných westernů) bohužel opravdu moc neoslovila... Škoda, není to dílo, které byste si pamatovali nějak opravdu dlouho... 45% Respektive, po dvou týdnech již ani nevím, co se tam dělo...asi tak (11.05.2010)

Tornatore asi zatúžil po zahraničnom oscarovi....ale nikto mu na lep neskočil. Baaria je typ filmu, pri ktorom vidíme v každom zábere tú nekonečnú námahu, ktorá mu bola venovaná, ale výsledok je pritom priemerný. Jedná sa (asi) o veľmi osobný film s veľkým srdcom, ktorý ho však nedokáže otvoriť aj divákovi. Obsahom je to trochu televízne, avšak výprava si vyžaduje premietanie na čo najväčšom plátne. Okrem zdôraznenia vizuálnej stránky aj na zahnatie nudy, ktorá sa pri sledovaní v televízii občas dostaví. Niečo ako Dom duchov, ale s (podstatne) menším emocionálnym dopadom na diváka. No a pokiaľ ste pravicovo orientovaní, na film radšej zabudnite. Hýri to tu červenými vlajkami. (03.12.2013)

Tak se mi zdá, že Tornatore měl v hlavě obraz, ale potřeboval k nim najít brýle, které by jej omluvily před kritikou z přílišného sentimentu a zrůžovění skutečnosti. Nasadil si tedy tedy masku dvou malých chlapců, jednoho spícího a druhého rovnou letícího. Nyní bez problémů sneseme, že půlka dění vypadá sen, kouzlo, či klukovská hra. Můžeme věřit klidně tomu, že jde o kouzlem seslaný sen o vzpomínkách někoho jiného. Pojetí snímku utvrzuje podezření, že je tomu opravdu tak. +++++ Když se snažíme vyprávět souvislý příběh na základě našich vzpomínek, musíme často svou paměť vědomě usměrňovat, jinak se rozbíhá nechronologicky pod tlakem různých asociací a pokud má být tím příběhem život náš a našich rodičů, je to již obzvláště obtížné, protože životy se neskládají do dramatických oblouků, neberou na sebe strukturu dramatu. Na zásadní část událostí má člověk pramalý vliv, vnější svět je obrovský a tak chybí jednoznačné kauzální propojení. +++++ Baaria právě tímto usměrňovaným polokauzálním způsobem řadí postupně své historky. Pokud se příčiny pohybují napříč hrdinovým životem, máme o nich povědomí, jsou-li vzdálené, přicházejí jejich důsledky náhle a nečekaně. Usměrňované vzpomínky sledují tok času, jindy je vede spíše motivická, ba přímo vizuální asociace, vyjádřená kupříkladu takto: zuby - střih - zuby či někdo mi hýbe s hlavou - střih - někdo jiný mi hýbe s hlavou nebo hadi - střih - hadičky. +++++ Šitíčko umné, švy perfektní, ale výsledek je nuzný kabát z pestrobarevných odstřižků, který je každému strášně dlouhý. Ano, ano, jde přeci o kouzlem seslaný sen o vzpomínkách někoho jiného či tak něco. Nasaď si taky, Subjektive, ty brýle, uvidíš ostře! Jenže mně se vůbec nechce. +++++ Pohlednice nenakupuji, proti krásnému krásnému nic nemám, krásné ošklivé je mi obvykle cizí. Mafie, fašismus ani komunismus nechci vidět jako součást lokálních koloritů, jež mají dodávat kraji na osobitosti. Baaria dokráčela přibližně na půl cesty k tomuhle mně nesympatickému cíli. Bagheria již nežije skutečným životem, ale stává se skanzenem mýtů a představ, pouťovou atrakcí, Disneylandem sicilskosti a krámkem se zaručeně místními suvenýry. Když zasmrádne paměť, čpí to sentimentem. Silné **. (23.08.2011)

Tornatoreho filmy mám moc rád, ale tady pan režisér poněkud přestřelil. Na první pohled je sice poznat typický T. rukopis, film se tváří rozmáchle a září technickou bravurou, ale výsledek je nemastný neslaný... Hezky se kouká na obrazy, ale příběh je rozvláčný, myšlenka nejasná, divné řazení scén... Baaria je pro mě ale zvláštní film hlavně proto, že nedokážu říct, že je "vyloženě špatný", nebo "přiměřeně dobrý", nedokážu ho nijak zařadit a vlastně je mi ten film úplně jedno - pokochal jsem se hezkými obrazy, pobavily mě (občas) vtipné momenty, ale tím to pro mě skončilo. Teplé barvy na mě paradoxně sálaly chlad. Mám-li sáhnout po filmu, který těží ze vzpomínek, bezkonkurenčně vítězí Amarcord. Mám-li sáhnout po sáze, která reflektuje politickou i rodinnou historii Itálie, sáhnu po XX. století. Pokud bych srovnal přímo Tornatoreho snímky, tak zatímco Bio ráj nádherným způsobem bezpečně eliminoval jakoukoli sentimentalitu, v tomto filmu se jí už nevyhnul. Slabé 3*. (19.09.2011)