Helen

AK MÁME NIEKOHO RADI, AK S NÍM ŽIJEME, NEPÝTAJME SA HO, AKO SA MÁ, AKO SA CíTI ... MALI BY SME TO VEDIEŤ. A o tom je tento fil. Poznajú to mnohé matky, žijúce s postihnutými deťmi po celý život, s Downami, deťmi s obrnou, autistami, s ľudmi postihnutými duševným i telesnými poruchami. Helen v tomto filme žila sama, v zdanlivo dobrom vzťahu, no keď ju prepadli depresie, nik nebol nablízku čo by jej pomohol, ani manžel, ani nemocnica, ani nikto z okolia. Až rovnsko postihnutá študentka .. ktorá vedela o čom to všetko je. A keď k filmu s dobre hrajúcou Ashley pridáte aj fajn hudobne podmazy tak to celkom ujde. (17.02.2015)

Řekla bych, že se tento film snaží alespoň částečně zprostředkovat "normálním" lidem svět pacientů s klinickou depresí. Takže ty fyzické projevy nemoci si několikrát vynásobte (spíše i umocněte) a pak dostanete obraz toho, co se mohlo hlavní hrdince odehrávat v hlavě. Ve filmu je hodně přínosná pasáž - rozhovor Ashley Judd s Lauren Lee Smith na téma pěti rad od přátel jak se z deprese "vyléčit". Konec filmu považuji trochu za nešťastný, ale budiž. (30.08.2010)

Každý život je svojí podstatou manio-depresivní. Myslím, že maniodepresivitu lze vidět i v životě zvířat a do konce i rostlin. Nedovedu rozpoznat, zda se u Heleny jednalo o bipolární nebo monopolární depresi. Nejspíš to druhé. Určitě na filmu spolupracoval poradenský štáb lékařů a psychiatrů a jednotlivé projevy nemoci ve filmu byly pečlivě konzultovány. Nicméně nemám k režisérce, Sandře Nettelbeckové, potřebnou důvěru. Nemám ji v otázce vedení herců (přehrávání či nedohrávání?), dialogů, volbě prostředí (i já bych se v něm zbláznil), ani hudbě, kterou považuji za vyloženě nepatřičnou. Ještě mám v dobré paměti film Frédérica Dumonta " Un ange à la mer", který mě v nejistotě nenechal. Zde mi pořád něco říkalo, že by stačilo se obléct do montérek a vyjet s kolečkem na zahradu nebo si tam alespoň sednout na slunce. Pozn. 1: Mnohem více reflexe na toto téma - než dvě hodiny dívání se na očividně zdravou ženu, která "to jen hraje" - je v písních, ať lidových nebo rockových: ve "Wish you were here" (Waters, Gilmour) stačí jen jednotlivé expresvní "výkřiky" (tell blue skies from pain, swimm in the fish bowl, cold comfort, leading role in the cage,...), Jimi Hendrix vyjadřuje své "Manic depression is a frustrating mess" lépe než slovy hrou na kytaru. Pozn. 2: Není asi náhodou, že mojí nejváženější spisovatelkou je Virginie Wollfová, a také Ingeborg Bachmannová a Sylvia Plathová. Více v jejich díle než v jejich osudu je patrné, co se s nimi právě děje. Psát jako VW nelze "beztrestně". Dvacet dní před smrtí si v deníku naordinovala správnou terapii "Occupation is essential. And now with some pleasure I find that it’s seven; and must cook dinner. - Důležité je stále něco dělat. A s jistým uspokojením ztjišťuji, že už je sedm a musím jít vařit večeři." To by ovšem nesměla právě psát "Pointz Hall" (později přejmenované na "Mezi akty" - nejodvážnější dílo světové literatury. O něco dříve se ptá (2.10.1940): "Ought I not to look at the sunset rather than write this? - Neměla bych se radějí dívat na západ slunce, než psát tohle:" Pozn. 3: Ještě jeden člověk přichází do tohoto společenství: Georg Trakl. Říká se (Ernst Jünger), že válka zoceluje. Alespoň pro Trakla a VW (viz z celý zápis ze dne 2.10.1940) to zřejmě neplatí. Pozn. 4: Můj komentář je jen doplněk ke komentáři Faidra****. (25.05.2020)

V mnoha filmech s lidmi s psychickými problémy jsem si na tyto postavy dokázal vytvořit mnohem větší vazbu. Tady dovedu ocenit špičkový výkon Ashley Judd, ale jinak na mě film působil odtažitě a příliš se mne jako diváka k sobě neupoutal. Nevím, zda to je způsobené mojí nelibostí vůči titulní hrdince, ale film mi neutíkal a tak nějak až na konec, jsem jej celou dobu viděl průměrně. (06.02.2016)

Ťaživé, smutné a pocitovo zdrvujúce. Tak krásne precízne stvárnená a zahraná depresia vo filme sa vidí málokedy, ak vôbec (podotýkam, neviem kde sa v obsahu vzala zmienka o bipolárnej poruche, tá vyzerá úplne inak). Depresia je vôbec jedna z tých najhorších psychických chorôb, ktorej ťažké stavy (podobné ako u hlavnej hrdinky) končia často tým najhorším možným spôsobom. Pritom ju väčšina ľudí podceňuje a berie na ľahkú váhu, alebo len ako prechodnú vec, čo je však krutý omyl. Čo sa týka filmového spracovania, mohlo to byť troška dynamickejšie a tiež prípadne niektoré udalosti okolo hlavných postáv rozobrať dramaticky hlbšie. To je však len môj subjektívny pocit, film bol skvelý a Ashley Judd bola úžasná. 85/100 (08.03.2017)