Milý Johne

Channing Tatum a Amanda Seyfried hrají zamilovaný pár, který se spolu seznámí jednoho slunečného dne na pláži. John a Savannah. On byl kdysi problémový mladík, rád serfuje a nyní je příslušníkem jednotky Zelených baretů. Ona je slušná až ostýchavá dívka téměř bez chyb, ale i přesto, že jeden bez druhého nemohou být, tak jednoho dne se právě ona rozhodne ukončit jejich vztah a provdat se za jiného, protože odloučení je pro ni nesnesitelné. On býval často odvelen se svojí jednotkou po11. září daleko od ní a jim nezbývalo, než být spolu nadále v kontaktu jen prostřednictvím sáhodlouhých dopisů, a to jí pochopitelně nestačilo. Vůbec dopisy v tomto filmu hrají stěžejní roli, protože slouží jako jakýsi prostředník, kterým si hlavní postavy sdělují svoje pocity, vyznání a momentální rozpoložení, tedy zkrátka věci, kterých by v běžné komunikaci nebyly před dotyčným schopní. Film byl natočen podle literární předlohy a zkušený Lasse Hallström režíruje citlivě i kýčovitě a nejsilnější jsou pasáže vzájemného odloučení dvojice. Naopak při společných scénách Tatuma se Seyfriedovou jsem měl pocit, že by už zase byli nejradši od sebe. Od Hallströma se dalo čekat i víc, chvíli to dokonce vypadalo, že půjdu s hodnocením nahoru, ale konec nestál za nic. Film však měl své silné momenty a sliboval víc, než nakonec splnil. Tatum a Seyfried k sobě příliš neladili. (15.09.2010)

V posledním vydání Torquemadova bulletinu „Autodafé a jiné katolické slavnosti“, v článku zabývajícím se nejnovější kategorizací tortury, je mezi palečnicí a natahováním na skřipec uvedeno sledování romantických filmů s čuníkem Tatumem a mně nezbývá nic jiného, než tohle zařazení potvrdit. Zaplať pánbůh za numismatickou linku s Richardem Jenkinsem, ale i tak jsem se rozhodl, že panu režisérovi napíši pár řádků: „Milý Lasse, rád bych ti poděkoval za nádherný romantický zážitek, ale to by mě střídavě fackovali vkus a hanba. Vlastně jsem ti chtěl do obálky vložit dvacku, abys přestal točit tyhle uměle působící srdceryvy, ale byla už bohužel zalepená. P.S.: Nikdy ti neodpustím, že si ten krásný pár na konci nevzal Hačika z útulku.. (29.01.2018)

I když stokrát okopírujete jeden koncept, bude pořád stejně tak silný jako minule. Láska na dálku je nevyčerpatelné téma, které dokáže svou jednoduchou premisou vždy vydolovat to pravé emocionální rozpoložení. Milý Johne disponuje sympatickou ústřední dvojicí, chytlavými songy a bezvýchodnou situací a Hallstrom ji jako vždy dokáže přenést na plátno tak hřejivě a nenuceně jako z omalovánky. Ale jedná se o pozitivum, když víceméně ohlodává nejen svou předchozí (a lepší) tvorbu, ale i podobně zaškatulkované filmy, které jsou v podstatě naprosto o tom samém? (18.04.2010)

Dlouho jsem si říkal, proč je tu tak kritické hodnocení a při sledování filmu mi to ke konci pomalu začínalo docházet. Je to všechno tak kýčovité a vy už víte druhou půlku filmu, co se bude dít. Tím se sami ochudíte váháte, zda má cenu tedy dál koukat nebo ne. Co když to přeci jen dopadne jinak? Nedopadne. Tenhle případ to není. Pár krásných dopisů bylo, ale v té hromadě se vytratily. A proto se mi z pěti hvězd ztratila trojice. The end. (17.04.2010)

S Hallströmem máme poněkud chladný vztah. Jeho filmy považuji za řemeslně zručně natočená, ale dějově ne moc odvážná melodramata. Ne jinak je tomu i v případě Milý Johne. Příběh se odvíjí v rámci žánru poměrně otevřeně a vždy je několik možných variant, jak se bude vyvíjet dál, ale zkušený divák je všechny zná předem a ani jednou není překvapen. Hallström to jako šikovný režisér mohl jistit určitou nadsázkou, bohužel ale svůj film byl nucen natočit pro americké diváky, a tak vše bere nesmírně vážně, ale přitom povrchně. Napadlo mě, jak by asi vypadala verze, kterou by natočil ve Švedsku - hutné drama o lásce, jejíž štěstí ústřední pár tak dlouho pokouší. Jako film pro příjemný večer s vaší drahou polovičkou ovšem můžu patálie prkeného Tatuma a zastydle pubertální Seyfriedové doporučit. (09.03.2010)