Milý Johne

Dear John je snesitelná romantika. A není vůbec tak hloupá, jak jsem čekal. Jistě, mohl bych tomuto filmu vyčítat spoustu věcí (téměř nic vás zde nepřekvapí, některé scény na vás působí, že jste je viděli už milionkrát) nicméně tohle stojí především na hercích a skvělé hudbě, ne na scénáři. Jak jsem si kdysi o Tatumovi myslel, že neumí hrát, tak musím připustit, že není zas takové dřevo… O Amandě už vím, že umí hrát, takže o ni jsem strach neměl. A příjemná hudba jen podtrhovala atmosféru. Dokonce jsem místy uvažoval i o čtyřech hvězdách, jenže tenhle film ve mně nic nezanechal. Opravdu, pět minut po jeho skončení a nemám pocit typu "to bylo fakt dobrý" nebo "to si musím pustit znovu!" A proto tomu musím dát "jen" tři hvězdy. (01.07.2010)

S Hallströmem máme poněkud chladný vztah. Jeho filmy považuji za řemeslně zručně natočená, ale dějově ne moc odvážná melodramata. Ne jinak je tomu i v případě Milý Johne. Příběh se odvíjí v rámci žánru poměrně otevřeně a vždy je několik možných variant, jak se bude vyvíjet dál, ale zkušený divák je všechny zná předem a ani jednou není překvapen. Hallström to jako šikovný režisér mohl jistit určitou nadsázkou, bohužel ale svůj film byl nucen natočit pro americké diváky, a tak vše bere nesmírně vážně, ale přitom povrchně. Napadlo mě, jak by asi vypadala verze, kterou by natočil ve Švedsku - hutné drama o lásce, jejíž štěstí ústřední pár tak dlouho pokouší. Jako film pro příjemný večer s vaší drahou polovičkou ovšem můžu patálie prkeného Tatuma a zastydle pubertální Seyfriedové doporučit. (09.03.2010)

24.4.2010 ~ Na tenhle film se dost plive, ale zas až tak špatné mi to nepřišlo. ~ Tenhle film není nelogický, jen je to červená knihovna, zasazená do "současné" Ameriky, hodně přitažená za vlasy. Channing Tatum, vycházející hvězda vypracovaného těla a neobvyklého jména, tu upoutá pozornost jedné blondýnky heroickým skokem do klidných vod přístavního mola, kde se dlouze a hluboce potápí pro její smáčenou kabelku, aby ji mohl na dně uchopit a jak Perseus Medusinu hlavu třímat tento smáčený kousek látky vítězoslavně nad hlavou, zatímco jej bičuje klidná hladina (stopro mi tam někde chybí čárka). Slovo dá slovo a je z toho láska jako trám i když jen na dva týdny. Channing je příslušník speciálních jednotek US Army a je tu jen na dovolené, musí zpátky. A tak si oba slíbí věčnou lásku, ona jede zpět na školu (taky má jen prázdniny), on zpátky do služby, ale stále si píší. ~ Channingovi se blíží konec služby a všechno by bylo slaďácky zakončeno, kdyby si to v tu dobu nerozmyslelo napálit do dvou mrakodrapů několik vypatlanců z liščí nory a Channing tak nemusel (vážně musel?) službu prodlužovat. Na jedné z návštěv to ona nenese zrovna s nadšením (no bodejť) a po návratu zpět na bojiště netrvá dlouho a Channing dostává košem, přičemž ona si bere někoho jiného. Do toho umírá Channingův otec, částečný autista, pomalu umírá i její nový manžel, Channing se zachová jako pravý americký hrdina a nezištně pomáhá, načež uběhne nějaká doba a jejich pohledy se znovu střetnou. Takový happy-end nehappy-end, domýšlet si musí divák sám. ~ Ono to není úplně špatné, ale sráží to ta, až přespříliš do očí bijící potřeba být filmem dojemným, až z morku kosti dloubajícím jakékoliv city. Tolik prvoplánově dojemných zvratů a záběrů a dialogů se vidí málokde. Nelehký úděl amerického vojáka, nelehký úděl osamělé americké ženy, oba za pomoci vnitřní síly překonávajíc nástrahy podlého osudu, oba po americku odměněni za výdrž a píli. Prostě taková moderní červená knihovna. Ne úplně pitomá, ale také ne úplně nezapomenutelná. (19.03.2013)

Milý Lasse, nepředložil jsi nám nic nového pod Sluncem, prostě jen další tuctový snímek hrající na city (a že kapesníky v kině dokonce občas spouštěly kánon)... hořkosladký příběh, který už tak za týden s úspěchem zapomenu plus neokoukaná, ale taky neztotožnitelná ústřední dvojice... no moc se to nevyvedlo, ale kdo nečeká moc, dostane tak akorát... za soundtrack půl hvězdy nahoru. 60% (19.04.2010)

Příznivci nádherné Amandy Seyfried a čerstvě zamilované páry, které spolu vyrazí do kina, si k hodnocení mohou s čistým svědomím přidat hvězdičku. Pro nás ostatní běžné smrtelníky není nový snímek výborného režiséra Hallströma ničím jiným, než přeslazeným bonbónkem, jehož pachuť doznívá na patře úst ještě několik dlouhých minut po konzumaci. Což o to, v kině mi půldruhá hodinka utekla mrknutím oka a tak hrozná nuda to nebyla - jenže co je to platné, když je snímek viditelně režírovaný pro určitou část publika, do níž já sám nepatřím. Pětiminutová "válečná" scéna to rozhodně nenapraví. Peněz za lístek rozhodně nelituji, ale Lassemu posílám mírný pohlavek. Dedicated to finx. (16.03.2010)