Sestra

Díky bohu, že čtení Sestry nemá s touhle statickou ilustrací vybraných pasáží nic společného. Mrtvý film, zatuchlý svými postupy, svou plytkostí, svým klouzáním po výjevech z knihy bez jakéhokoliv kontextu. Ukázka toho, jak neadaptovat postmoderní literaturu. PS: K pobavení ze zajímavostí: "Sám režisér přirovnává snímek s dvěma filmy Alaina Resnaise Loni v Marienbadu (1961) a Hirošima, má láska (1959)." Ha-ha-ha. (05.11.2017)

Jáchym Topol je můj nejoblíbenější český spisovatel. Psí vojáci má nejoblíbenější kapela vůbec. A vzhledem k tomu, že Sestra je v podstatě celovečerní klip Psích vojáků, nemůžu dát jiné hodnocení. Zhudebněná deprese, zmar, konečnost, hnusný špinavý pajzly, smradlavý metro, ochcaný rozbitý posprejovaný baráky, kýčovitý výlohy, nemožnost útěku, střepy, žiletky a láska, co neexistuje. A do toho hlas šeptá verše "V noci nespavosti / někdy ve tmě plavou obličeje / tu a tam se vyloupne tvář / někoho kohos znal / Všichni pak mizí s ranními tramvajemi / Tohle znají všichni blázni." A je to podbarvené dokonalou hudbou. Jeden z nejzajímavějších českých filmů poslední doby. Oceňuju to, že je úplně jiný než kniha a album, a přitom je vlastně úplně o tom samém. Z kina během projekce odcházelo dost lidí, ale to mi nevadí. Sestra není film pro každého, ale koho chytne, toho pořádně. "Viděl jsem slova: Svobodu nebo smrt / vymyslel jsem je. Jsou to sestry." (13.12.2008)

Určitě půjdu na Sestru ještě několikrát, chci vyzkoušet, co to se mnou udělá příště. Ovšem napoprvý to na mě hodně zapůsobilo, úplně mě ten film pohltil. Hudba Psích vojáků se střídá s Filipem Topolem chrlenýma pasážema ze Sestry (dost syrovým způsobem - "když on měl Filip zrovna nový zuby", jak prozradil režisér Pancíř), k tomu precizně, působivě a rytmicky sestřihaný obrazy zabíraný ruční kamerou, chvíli roztěkanou, chvíli soustředěně statickou... a dohromady něco, co mě vtáhlo do sebe a vypustilo až na konci. Při sledování takovýho filmu je pro mě důležitej pocit, kterej ve mně vyvolá, a tenhle pocit byl zatraceně silnej... Myslím, že se Sestra povedla - ačkoliv totiž stojí spíš na básnivých a snových pasážích románový předlohy, dokázala způsobit, že se mi v hlavě objevovaly další a další obrazy, který tam byly porůznu naskládaný a poschovávaný od doby, kdy jsem čet román. V tomhle filmu neni důležitej příběh (ne že by tam nebyl), ale pocity, reminiscence, atmosféra. A tohle všechno funguje. Pro fanoušky Jáchyma Topola a kapely Psí vojáci je to od Víta Pancíře moc pěknej dárek. (09.01.2009)

Prevládajúce pocity samoty ovládajú myseľ mnohých mladých ľudí v čase, kedy chú sami zvládnuť svoj svet a dobrovoľne opúšťajú slasť spojenú s dotykom a ochranným závojom materinských pŕs. Osemhran smútku, melanchólie, rozkladu, túžby, spomienok. Po rozchode s prvou veľkou láskou sa tieto pocity vystupňujú. Mladí a talentovaní majú v sebe snahu tieto pocity zakódovať do reči experimentu. Tyc to skúsil so Žiletkami, Pancíř so Sestrou. Okrem odcuzenosti a generačnej spriaznenosti ich spojila aj topolovská poetika vnímania. Rozorvaná romantika smetiskových túžob. Zanikanie panenskej beloby roztápajúcich sa snehových fľakov. Plynutie času v kruhu. Režisér sa miestami veľmi pekne vyhral s obrazom. Len na môj vkus pridlho. Ako polhodinový film ideálne. Ako hodinový snový videoklip Psích vojákov pridlhé. (31.03.2009)

Po delší době český art film. A nadmíru vydařený ! Příběh o muži, který se cítí odcizený v ruchu velkoměsta s krajně pesimistickým pohledem na svět, který mu graduje po zhrzené lásce, leckoho nenadchne. Jasně, je to i pochopitelné. Všechno ale smazává výtvarné pojetí. A že je tu toho dost. Nelze nic vytknout kameře, která si opravdu dělá, co se ji zachce. V některých momentech vytváří velice civilní a autentické záběry, které jsou prolnuty se statickými vsuvkami u kterých je ukázaná syrovost daných situací. Do toho všeho zní skvělý hudební doprovod, který podkresluje význam záběrů. Obrazové pojetí je především cíleno na zobrazování oken všech možných tvarů, zrcadel, nočních světel, skel, střepů, detailů tváří hlavních hrdinů -- to vše dohromady dodává tomuto počinu hlubší význam a produkuje opravdický umělecký zážitek. Mě osobně hodně nadchly pasáže, kdy je naprosto vypnut zvuk a kamera je ve statické poloze. To jsem teda neviděl asi nikde. Monolog hlavního hrdiny, který komentuje dění na plátně je v některých momentech značně krkolomný, ale i tak neurazí. S klidnou myslí dávám ****. Ne za děj, ale za tu úžasnou výtvarnou a uměleckou stránku filmu, která je v celé stopáži. (28.08.2010)