Lítám v tom

You Will Believe a Man Can Fly...Jeden z nejšťastnějších dnů Jasona Reitmana prý nastal, když Clooney přijal scénář psaný přímo pro něj. Ryan je záletník, notorický bachelor, který žije na oblaku číslo devět a vzrušují jej dvě výzvy: dobytí bájné hranice nalétaných mil American Airlines a sex v letové hladině FL 125. Zatímco spousta mužů má problém vyletět z rodinného hnízda, Ryan má problém dosednout na zem, je totiž doma ve vzduchu, nepolapitelný pták s křídly businessclass, jehož letištní manévry a pro ostatní otravné rituály tvoří osu jeho života. Zemská i lidská gravitace ho tak trochu odpuzují, coby zákazník je loajální až za hrob a kartičky věrného zákazníka jsou pro něj totéž, co pro ostatní fotky dětí v peněžence. Trousí za sebou cynické hlášky jako oživlý Oscar Wilde, vypadá jako Cary Grant, neuznává závazky a s elegantní arogancí dává lidem padáka. Je moderní, ale na rozdíl od jiných není otrokem technologií, na elektronické řešení personálních věcí /výpovědi, rozchody/ má naštěstí staromódní názor a přes odstup od lidí ukazuje svou lidumilnou stránku, protože osobní kontakt považuje za nenahraditelný. Koneckonců, ve filmu to schytá jenom Myspace, ale dost vypovídá můj oblíbený Clooneyho citát: “I would rather have a prostate exam on live television by a guy with very cold hands than have a Facebook page.” Asi tak. Jakmile zaútočí Reitman se třemi postavami, které reprezentují rodinné hodnoty a soudržnost, náš hrdina správně dí, že je to otázka volby, nikoli povinnost pro každého. Zatímco mladá, technologiemi nekriticky nadšená, ale naivní kolegyně mu nutí svou verzi ideálního života a chce z něj udělat sympaťáka s plány do budoucna, krásná spolupasažérka s podobně rozlítaným životním stylem představuje jeho ženské zrcadlo. Jenže u muže vypadá nezávislost sexy, u ženy působí tak trochu jako znouzectnost. Clooney koneckonců lehce reprízuje svou postavu z Coenovic veselohry Intolerable Cruelty a zároveň hraje sám sebe. V polidštěné podobě, no kidding. Ačkoli je Reitman zjevně na straně plápolajícího rodinného krbu, je ochoten poskytnout druhé straně prostor pro žraločí strategie, prázdný batoh a život " v letu" a v zásadě, byť nerad, uznává, že některá divoká zvířata zkrátka potřebují svobodu a k ochočení se nehodí. Dost o tom vypovídá třeba porovnání scén: aféra na jednu noc je roztomile cynická a skvostně stylová, svatba působí jako nucené vlečení oběti k oltáři. Největší síla Up in the Air ale není George. A vlastně ani příběh krocení zlého muže. Jsou to Jasonovy dialogy: chytré, řízné, plné narážek a ironie, konverzační humor se satirickými hroty par excellence, umění špičkování dovedené k dokonalosti, v kině se tomu zasměje každý pátý člověk, ale pro mě definitivní důkaz, že Jason Reitman mi stejně jako Sofia Coppola ROZUMÍ. Smějeme se stejným věcem, všímáme si stejných maličkostí a pokládáme podobné otázky. Někdy si splníte sen sami, někdy Vám ho splní člověk, který bydlí tisíce mil daleko a o Vaší existenci netuší.(projekce) 90% (22.01.2010) (méně) (více)