Zákon gangu

Nebudu vám lhát, tento seriál mi po dokoukání až moc přirostl k srdci. Sons Of Anarchy nejsou jen pouhopouhý seriál o motorkářským klubu. Je to seriál o rodině plný emocí a napětí. A také o lásce a penězích. Drama se tu vytváří každou sekundu a každá postava má zde svoje jasně stanovené místo. Každá z kladných postav je krásně sehraná a napsaná. Osobně například Jax Teller který je sehraný strašným sympaťákem Charlie Hunnamem mi přirostl k srdci ze všeho nejvíc a vždy jsem ho žral. Už například ve filmu Gentlemani či Král Artuš: Legenda o meči šíleně zářil a zde? Zde si vybudoval svou kariéru a budoucnost. Dal do seriálu kus sebe a i Charlie sám řekl jak moc mu 7 let točení toho seriálu naprosto přirostlo k srdci a při natáčení konce byl dojmut a odnesl si také spoustu rekvizit. Dalšími postavy na seznamu například Clay, hlavní jméno seriálu Ron Perlman, tělem i duší Hellboy, jež je je srdcař, kterého jsem vždy měl ukrutně rád a Gemma matka Jaxe, je kus silné ženy a obdivuji Katey Sagal jak ji dokázala sehrát. Opravdu pravá herečka, která ví jak se hraje a umí se vžít do své role. Ono jak se každý postava vžívá do své role přidává na realističnosti celého seriálu. Zrovna SoA v tomto převážně vyniká. Každý seriál, který si oblíbíte a posléze dokoukáte po něm pociťujete pocit prázdnoty, ale zůstane vám i úsměv na tváři, jež vám přinášela každá epizoda. Epizody jež mají skvělé a zábavné dialogy, někdy samozřejmě mohli zavánět nudou a telenovelností, ale pak vás odmění akce, napětí nebo partička gangu Sons Of Anarchy. Partička jež při pohledu na ně vzbuzují respekt, vykazují drsnost, ale nemusí to být ani parodické jelikož sledování jejich životů vám přinese mnoho zábavy i potěšení. Každý z členů se považuje za bratra. Prohání se na nablyštěných motorkách. Mají vlastní morální pravidla a poukazují jak si jdou za cestou Amerického snu. Dialogy ono zásadně hrají opravdu důležitou roli a vnímat seriál je povinností samo o sobě. Já si seriál prostě zamiloval. Vděčím Kurtu Sutterovi jak skvěle vytvořil tento seriál, dal do něj kus sebe, zúčtoval zde svůj scénáristický i režisérský um. To je hlavně vidět i na každé precizně postavené scénce. Většina obrazovky zabírá pohled na samotné postavy a hltáte každý jejich dialog. Seriál měl také i dle mého jeden z nejpropracovanějších příběhů a k nim jistě i osobně musí patřit epické konce. Epického konce se nevyhli ani Sons Of Anarchy a 7 série a její finále se taky řadí mezi peak seriálové tvorby. Vyvrcholení a závěr Jaxova příběhu, vás nenechá vydechnout a semele vás. Ti kdo dokoukají jsou jistě poblaženi. Tento seriálový Masterpiece obecně musí vidět asi každý, komu nevadí dlouhé dialogy, samozřejmě i krev a sem tam přehnaná brutalita, které se zde nevyhnete. Brutality tu je opravdu dost takže to možná není pro nejslabší povahy. To se zúročuje hlavně v emocích tohoto seriálu, který se propojuje s božským příběhem. Nechci tu nic spoilerovat, ale ti co neviděli, ty čeká enormě hodně.  Co k tomu více dodat? Hudba všechno jako u každého masterpiecu musí dodat pomyslnou třešničku na dortu a dýchne na vás všudy přítomnou americkou atmosférou.  Tohle je Sons of Anarchy. Seriál s velkým S! Seriálu uděluji 10 bodů z 10. Just Come And Join The Murder... (28.01.2024) (méně) (více)

Jax's got 99 problems and his mom caused them all. ♥ Minimálně jedno se musí panu Kurtu Sutterovi nechat, a totiž že po scenáristické stránce předvádí velmi působivou eskalaci zla a špatné karmy. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že našim psancům prošlo leccos, že nikdy nebyli potrestáni za své špatné skutky a že na konci jako klub vycházejí obrozeni ke světlým zítřkům, tak podle mého je pravdou přesný opak. Jediné postavy, které se dočkaly "šťastného konce" jsou Wendy a Nero, a oba se toho dočkali díky tomu, že doopravdy postavili blaho a štěstí svých dětí (své rodiny, téma celého seriálu) nad svoje osobní sobecké zájmy. Mimo ně jsou jediní dva lidé, kteří kromě slepé oddanosti (kterou si Sutter velmi často plete s opravdovou láskou) projevili také svědomí, přítomnost kritické myšlenky a obecně vnitřního života a touhy po něčem "větším", byli Tara a Juice, a oba dva byli za svoje následná chybná rozhodnutí ve snaze toho "něčeho" dosáhnout potrestáni mnohonásobně víc než všichni ostatní se srovnatelnými prohřešky. Tara se tak dlouho bála, aby se na ni neobtiskla černá ruka klubu, že se raději vrhla do propasti sama a rozhodla se pletichařit na stejné úrovni jako oni, čímž v mých očích kompletně přišla o svou nevinnost a jako postava byla již nevykoupitelná. Juice rozdrtil tlak vnější hrůzy natolik, že rezignoval na myšlenku sebe sama jako samostatné jednotky a nechal se manipulovat jak Clayem, tak Jaxem do situací, které už sám nemohl ospravedlnit a tak jenom přijímal další a další tresty za činy, které nebyly z jeho hlavy a se kterými se nikdy vnitřně neztotožnil. Ve výsledku si ale myslím, že Clay se vůči němu zachoval lépe než Jax, neboť mu po přiznání viny odpustil s tím, že "každý u stolu udělal něco". Jax zaslepený pocitem, že je ten princ přinášející "spásu", takovéhle introspekce vůbec nebyl schopen a pokračoval tak v měření dvojím metrem. Ale i přes to všechno, co se na něj sneslo, se byl Juice ve svých posledních momentech schopen usebrat a odejít podle svých vlastních podmínek, čímž se pro mě stal jediným členem klubu, který si na konci seriálu zaslouží respekt a vykoupení, a jediným opravdovým beránkem božím, který si zaslouží roztahovat ruce jako Ježíš. To se rozhodně nedá říct o Jaxovi, jehož finální "oběť" v mých očích nemá vůbec žádnou hodnotu. Jeho postava je dávána do kontextu s osudem jeho matky, neboť se oba zaklínají mantrou, že činí svá rozhodnutí "pro rodinu". V případě Gemmy je poměrně brzy zřejmé, že nemá nic jako osobní morální kodex a že není ochotna potlačit svoje vlastní blaho nebo sobecké motivy ve prospěch svého syna ani vnoučat. Jax oproti tomu začíná se silnou motivací vymanit se z předurčeného zakletého kruhu, ačkoliv nevědomky přispívá k tomu, že se do něj zakořeňuje ještě víc. Problém je v tom, že postupně se to nevědomky promění velmi definitivně ve "vědomky" a zejména právě jeho chování k Juicovi a potom také neschopnost disciplinovat ostatní členy klubu (včetně sebe) kvůli sobecky motivovaným činům z něj ve výsledku dělají špatného člověka, záporného hrdinu a selhávajícího vůdce. Jeho kralování nekončí nastolením míru, nýbrž zoufalým odstraněním problémů, které sám způsobil, a zanechává klub přesně tam, kde byl na začátku, nedošlo k žádnému vývoji. Je třeba si vzpomenout, že celý příběh začal tím, že jim "někdo zvenčí" vypálil skladiště. Stačí jedna malá gangsterská crew, která si bude chtít trochu přilepšit, a veškerý shit se může roztočit nanovo. A klub, který tento shit bude řešit, je slabý a nestálý. Většina jeho finálních členů se navzájem zná jenom pár měsíců plus několik málo roků letmého setkávání, rozhodně mezi sebou nemají ono "bratrské pouto", které drželo původní Syny pohromadě. Ti nejchytřejší a nejloajálnější jsou mrtví. A nový prezident a vice-prezident na svých místech nejsou proto, že by si to zasloužili, ale jednoduše proto, že zbyli jako poslední ze "staré" generace. Chibs byl původně jednou z mých nejoblíbenějších postav (nejen proto, že Tommy Flanagan je bůh a chtěla bych ho za muže), ale vývoj jeho charakteru byl bohužel také směrem dolů a během sedmé série se prokázal už jenom jako bezcharakterní bastard neschopný udržet si v hlavě odstup a celkový pohled na problém. A Tig vůbec nikdy neprokázal, že by měl nějaké inspirativní vůdcovské schopnosti. Takže kluci, z mého pohledu vám můžu popřát hodně štěstí, ale myslím si, že hodně ho ve výsledku asi nebude. --- Tak, tohle všechno byly moje myšlenky po konci poslední, sedmé série. Zní hodně zklamaně a rozčarovaně, ovšem to je pro to, že sedmá série pro mě byla kvalitou o dva až tři stupně pod celým předchozím seriálem, který jsem si užila zatraceně hodně. Sutter byl od začátku nekompromisní a svůj, a ke konci se bohužel trochu moc zhlédl v manýrách, které si předtím stihl vybudovat. Hodně epizod mělo (dle mého zbytečně) stopáž blížící se k 70 i 80 minutám, ačkoliv děje v nich bylo podobně (nebo i méně) než v původních standardních 40 až 50 minutách. Ve zpětném zrcátku jsem měla nejraději první až třetí sérii, protože ty byly vystavěné tak, že i těm mimo zákon stojícím psancům se dalo opravdu z celého srdce fandit, a hlavně potom se už nikdy nepodařilo představit tak skvělého antagonistu, jakým byla agentka Stahlová. A s tím souvisí i to, co jsem na Synech ze začátku obdivovala snad úplně nejvíc: ačkoliv se jedná o příběh z výsostně macho světa, obsahoval i výrazně stratifikovanou řadu zajímavých a osobitých ženských postav. Tento prvek se postupně také vytratil, což je škoda. (Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že i nové mužské postavy byly často ploché a málo prozkoumané na úkor těch několika ústředních.) V posledních řadách se z žen upírá pozornost hlavně na Gemmu, a i její motivace a vlastní problémy byly čím dál tím plošší a méně "skutečné", než věci, se kterými se potýkala ze začátku. Ale to už se začínám trošku opakovat, takže si pogratuluji, že se mi podařilo v komentáři k seriálu o motorkářích použít slova usebrat se a stratifikace, a ukončím to s tím, že kdyby to pan Sutter uťal trochu dřív, byla bych ještě šťastnější, ale i teď jsem pořád dost šťastná. (Ale ne za to, cos provedl Juicovi, ty pacholku.) (11.10.2017) (méně) (více)