Malá Dorritka

Mám ráda knihy Charlese Dickense. Už proto, že jsou tak dlouhé a užvaněné, poskytují prostor pro neuvěřitelnou spletitost děje a vykreslují prostředí někdy až do titěrností. Na druhou stranu jsou hrozně sentimentální a mezi námi, Dickens sám musel být pěkně pokrytecký gauner: opustit manželku, udržovat nemanželský poměr s herečkou a na druhou stranu zásobovat čtenáře veledíly ve kterých adoroval morálku, čest, skromnost... Malá Dorritka je podle mne jedna z jeho nejlepších knih, ne-li úplně nejlepší, ale co mne na ní vždycky štvalo je, že v ní autor udělal z hlavní hrdinky skoro slabomyslného blbečka, pro kterého je hlavní životní metou ležet svému milovanému u nohou (prakticky doslova). Vím přesně kam tím mířil a jeho život tomu odpovídal, nicméně děkuji celému týmu autorů (a ani nevím jestli děkovat dříve scénáristovi nebo režisérům), kteří přesně tenhle odporný rys celého příběhu škrtli a udělali z Amy normální, i když zamilovanou, lidskou bytost, přičemž zachovali přesně tu správnou pitoresknost všech ostatních postav, které jsou jako by z románu vykročili. Nebudu tvrdit že jeden vyniká nad jinými, všichni herci tam odvedli úžasný výkon a i když Rigaud je opravdu mrazivý, stejně bych mohla vynášet k nebi rozšafnou paní Plornishovou, hrubiánského Pankse, věčně vyděšenou Affery, bláznivou Markétku, afektovanou Floru, nadutého Dorrita, úslužného Chiveryho, paňácovského Sparklera, hrubiánského Flintwinche, tajemnou slečnu Wadovou a desítky dalších jedinečných figurek které tvoří celou mozaiku příběhu. Můj definitivní verdikt tedy je, že ač je produkce BBC i jindy velmi zdařilá, tentokrát přemistrovali i samotného autora předlohy a při zachování veškerého kouzla odstřihali přesně to, co román dělalo nedokonalý. (20.02.2015)