Synové hor

Dobovým schematismem 50. let jen tu a tam problýsklo dnešním pohledem akceptovatelné filmové dílo - a tohle je ten vzácný případ. Povedený černobílý biografický snímek o pionýrech lyžařského sportu v Čechách a obtížných dobových sociálních poměrech (což je samozřejmě rys poplatný době vzniku). Někteří literární historici označují dobu 50. let 20. století za čtvrtou fázi národního obrození a Synové hor tuhle teorii dokonale naplňují...akcentuje se německý živel ohrožující slovanské (české) obyvatelstvo, hraje se Jirásek...dobově poplatná je i až dogmatická neznalost německého jazyka hlavní postavy, kdy člověk pocházející ze Sudet, z česko-německého jazykového prostředí komunikuje i s Němci výhradně jen česky a druzí mu dokonce musejí překládat, což zní nanejvýš nevěrohodně... (26.12.2021)

V dětství jeden z mála hororů, které byly k vidění. Umrzlý umrlec s bílým (ojíněným) obočím mne strašil ve snech. K tomu ta dramatická hudba. Brrrrrrrrr! Ta jména (Hanč a Vrbata) jsem doposud nezapomněl. Ale i po letech působivý film, byť ta sportovní motivace, která vedla k tragédii, je pro mne vlastně dost nepochopitelná (07.03.2017)

V porovnání s Posledním závodem nevychází tento snímek podle mě vůbec špatně. Ačkoliv jakoby každý z těchto filmů byl o něčem úplně jiném. Zde je to hlavně o síle přátelství, což Poslední závod naopak moc neakcentuje. V úvodu je na filmu trošku znát doba jeho vzniku (viz připomínka těžkých sociálních podmínek v Hančeho širší rodině). A zejména po hudební stránce na mě film zas působil poněkud archaicky. Ale špatné to celkově určitě nebylo. Dokonce mě mile překvapilo, že v jedné scéně (když se rozdělují úkoly v záchranářské operaci) bylo zmíněno i jméno Emericha Ratha, hrdiny z Posledního závodu. (11.05.2022)

Takový malý skoro zapomenutý klenot a pěkný životopisný snímek. Jen by mě zajímalo jestli ten silný vítr a sněžení, a určitě i krutý mráz, nebyl tenkrát jen simulovaný a byl skutečně věrohodný..? Jinak Josef Bek (Bohumil Hanč) a Jiří Vala (Václav Vrbata) v nerozborném přátelství dvou lyžařů kamarádů i jejich uvědomělosti, ztvárnili oba hlavní protagonisté skutečně výtečně a téměř věrohodně. Konec je holt smutný, tak to v životě bohužel při vší úctě k člověku chodí, a to i s tím památníčkem na Zlatém návrší v Krkonošších, který tam je ostatně a snad i dodnes. Člověk nemůže za žádných okolností podcenit sílu hor, ani když tam vyrůstal odmalička tak jako oni. (28.01.2007)

Střídmá filmová řeč přibližuje skutečné životní osudy dvou skromných severočeských tkalců z Podkrkonoší a s nimi kus děje z tohoto českého regionu na někdejším německo-českém vnitřním jazykovém rozhraní. Vzpomínky dnes již mrtvých někdejších českých hraničářů, že mezi prostými lidmi byly národnostní problémy vždy ztlumeny, že více je spojovala blízkost práce, nouze, společně sdílených skromných životních existencí, než dělil rozdíl jazyka, jsou tu převedeny do dvou typických osudů vyjadřujících za jiné obsah těcho zdánlivě banálních slov a vět. Bohatý společenský i kulturní a posléze také tělocvičný život, jímž tito skromní, hrdí lidé, naši předci plně a šťastně žili, je tu představen ve svých skutečných konturách. I to byl český národ, i tak vypadalo skutečné vlastenecké - ne šovinistické - češství. Jsou to naše kořeny, jimž jsme tolik dlužni. Je to úcta, kterou si odpíráme a již se sebeochuzejeme. Je to poklad, jehož hodnota uplývajícími desetiletími, která se pomalu začínají proměňovat v staletí, stoupá a neustále se zhodnocuje. Krkonošské stráně zásluhou lidí, jakými byli Hanč i Vrbata, venkovští učitelé, jejich ženy, rodiny, i těch, kteří dokázali jejich osudy zživotnit na stránkách knih i ve svitcích filmových pásů, zůstávají osobitým, výrazným českým regionem. Krajinou s nezaměnitelným osudem. Výzvou i snem. Českým údělem. (21.12.2008)