Synové hor

Kdybych předem neznal tragický konec tohoto příběhu, byl bych určitě do posledního momentu fakt přibitý do křesla. Film je natočen jako krkonošská obrozenecká idylka, která poznenáhlu přejde do sportovně meteorologického dramatu, kde nejlepším hercem je počasí, dokonalá kulisa. Ta vichřice člověka vtáhne, až mu začne být zima. Silný příběh velkého kamarádství až za hrob. Bez větších příkras. 85% (10.12.2014)

Strhující drama přátelství dvou kamarádů a obrovské lásce k lyžování, která je nakonec oba stojí život. Díky natáčení v opravdových reáliích horského zasněženého prostředí je film silný a nepůsobí lacinou studiovkou. Pěkně se blýskl i hudební skladatel Jiří Šust. Když jsem kolikrát film viděl jako děcko, poslední scéna mě vždycky doslova uhranula. A je tomu tak i dnes. Tenhle film nestárne a patří k našim nejlépe natočeným dramatům podle skutečných událostí. (01.10.2018)

Takový malý skoro zapomenutý klenot a pěkný životopisný snímek. Jen by mě zajímalo jestli ten silný vítr a sněžení, a určitě i krutý mráz, nebyl tenkrát jen simulovaný a byl skutečně věrohodný..? Jinak Josef Bek (Bohumil Hanč) a Jiří Vala (Václav Vrbata) v nerozborném přátelství dvou lyžařů kamarádů i jejich uvědomělosti, ztvárnili oba hlavní protagonisté skutečně výtečně a téměř věrohodně. Konec je holt smutný, tak to v životě bohužel při vší úctě k člověku chodí, a to i s tím památníčkem na Zlatém návrší v Krkonošších, který tam je ostatně a snad i dodnes. Člověk nemůže za žádných okolností podcenit sílu hor, ani když tam vyrůstal odmalička tak jako oni. (28.01.2007)

Vždy v zimě nás nějaká televize oblaží příběhem dvou nejslavnějších umrzlých v českých dějinách. Pánové Hanč a Vrbata se zachovali jako mnoho jiných před nimi i po nich a hrdinně zahynuli v krkonošském bílém pekle. Právě scény ve sněhové vánici mě nepřestávají bavit. Ostatek je jen ilustrace krkonošské idyly s nádechem sociální kritiky. (30.11.2007)

Střídmá filmová řeč přibližuje skutečné životní osudy dvou skromných severočeských tkalců z Podkrkonoší a s nimi kus děje z tohoto českého regionu na někdejším německo-českém vnitřním jazykovém rozhraní. Vzpomínky dnes již mrtvých někdejších českých hraničářů, že mezi prostými lidmi byly národnostní problémy vždy ztlumeny, že více je spojovala blízkost práce, nouze, společně sdílených skromných životních existencí, než dělil rozdíl jazyka, jsou tu převedeny do dvou typických osudů vyjadřujících za jiné obsah těcho zdánlivě banálních slov a vět. Bohatý společenský i kulturní a posléze také tělocvičný život, jímž tito skromní, hrdí lidé, naši předci plně a šťastně žili, je tu představen ve svých skutečných konturách. I to byl český národ, i tak vypadalo skutečné vlastenecké - ne šovinistické - češství. Jsou to naše kořeny, jimž jsme tolik dlužni. Je to úcta, kterou si odpíráme a již se sebeochuzejeme. Je to poklad, jehož hodnota uplývajícími desetiletími, která se pomalu začínají proměňovat v staletí, stoupá a neustále se zhodnocuje. Krkonošské stráně zásluhou lidí, jakými byli Hanč i Vrbata, venkovští učitelé, jejich ženy, rodiny, i těch, kteří dokázali jejich osudy zživotnit na stránkách knih i ve svitcích filmových pásů, zůstávají osobitým, výrazným českým regionem. Krajinou s nezaměnitelným osudem. Výzvou i snem. Českým údělem. (21.12.2008)