Kniha přežití

May there be a light... Za sebe bych řekl, že je hodnocení Knihy přežití zde na ČSFD jedním z nejnevěrohodnějších, a zasloužilo by si zvednout minimálně o patnáct procent. Je mi jasné, že většinu českých ateistů dokáže naštvat posledních dvacet minut filmu, ale jinak házení do odpadu nechápu. Ještěže naši slovenští bratři (kde je mimochodem na školách povinná náboženská nauka) alespoň trochu tahají rank směrem nahoru, a snímek tu nekončí v černých barvách. Ale k věci: na promakaném dílu bratrů Hughesových mi vlastně nejvíce vadily jen asi tři scény, při kterých jsem si plácal rukou na čelo. Jenže který akční trhák se dnes dokáže vyhnout úsměvně trapným okamžikům, kde si inteligence vzala dovolenou? Je tu sice pár dementních scének, ale ty na atmosféře neubírají. Jinak je totiž Kniha přežití velmi příjemnou post-apo oddychovkou s osvědčenými herci (Titus Pulo, motherfuckers!), až nečekaně výbornou hudbou, a hlavně je putování po boku Washingtona zatraceně candy. Šedo-hnědo-bílo-žluté scenérie - ač tvořené na PC - vypadají na plátně úchvatně. A prý žádné akční scény, ano? Asi jsem byl na jiném filmu, bylo jich zde tak akorát! Ostřelování domečku pak řadím mezi nejvíce sexy kamerové průlety historie. Ke konci stopáže jsem se dále rád nechal unést "vysvětlujícím a rádobyšokujícím koncem" - jen bych to celé utnul cca o pět minut dříve... Ale jak říkám: celkově je The Book of Eli zatím největším překvapením roku 2010. A na ústřední hudební motiv nezapomenu. (03.03.2010)

Drsný Denzel a vizuál, koupený z druhé ruky od borců za kamerou Terminator Salvation, drží nad vodou tuhle postapokalypsu, ve které místo zombie řádí nemytí motorkáři, degeneráti a pár nadržených knihomolů. Scénář vypadá jak vlhký sen dvanáctiletého kluka z katolického internátu, akční scény jsou sice vyžehlené, ale nastrkané do děje jen tak, aby se neřeklo a zbytek času zabírá pouhé bloumání po rozbořené Americe, které je sice hodně fotogenické, ale jen minimálně ždímá svůj potenciál (atomovou válku vnímáte jen mimoděk, Denzel mluví v hádankách, což je zbytečné, protože o původu jeho tajemné knihy je jasno během několika minut). V závěru už se to zvrhne v neředěnou vírologii, jak za časů Bojiště Země. Od fiaska ale snímek drží sympatický hrdina a jistá ruka bratří Hughesů. Přesto mi asi dneska nedá spát, proč to celé nemohlo být trochu hlubší, chytřejší, akčnější a méně průhledné. Jeden z těch filmů, u kterých klesáte na hodnotící stupnici i proto, že jste na autory naštvaní za to, jak slibný koncept zahodili. Tentokrát do biblického žvatlání, naivních podtextů a triviální pointy. Škoda... další Šílený Max už by se docela hodil. (5/10) (11.01.2010)

Postapokalyptická záležitosť s krásnymi akčnými scénami inklinuje k westernu viac ako by sa na prvý pohľad zdalo. Podobne ako vo War of the Worlds (útek po diaľnici) či Terminator Salvation (John Connor riadi vrtuľník) nám tvorcovia ponúkajú scénu natočenú na jeden záber a to prepadnutia domu kde kamera lieta cez steny domu, rozpadávajúceho sa pod návalom guliek z rotačného guľometu. Najviac sa mi páčilo ako sa tvorcovia vybodli na nočné scény a tak sa všetko akčné odohráva za dňa a tým pádom je to prehľadné a za noci sa rieši akurát tak kniha. (24.01.2010)

Překvapivě hodně dobré béčko s charismatickým Denzelem, neselhávajícím Oldmanem, vynikajicím vizuálem a jistou režií. Jasný příběh je celkem blbej a to závěrečné odhalení je vážně na palici. Jenže bratři Hughesové to režírují celkem jistou rukou, slušně to odsejpá, akce je výborná a člověk se prostě nenudí, i když se tam většinu času chodí pustinou. Jenom ta Mila Kunis se sem moc nehodí a podruhé do Max Payne dokazuje, že do akčních filmů se prostě nehodí a měla by se radši vrátit ke komediím. Jinak se to ale dá přežít celkem slušně a nevadilo by mi, kdybych to viděl ještě jednou. (25.05.2010)

Příkladná esence filmové audiovizuality: auido zajišťuje ohromující zenovej soundtrack na pomezí Nine Inch Nails a Williama Orbita, vizuál desaturovaná, sépiově utlumená barevnost kopírující fotografie Jana Saudka a slavnou „dream sequenci“ ze Stalkera. Zároveň je Kniha přežití další z přímých důkazů technologického determinismu, podle něhož určuje estetickou podobu kinematografie technologie, protože dříve by podobné meditativní post-apo krajinky oslovující diváky mystickou zkušeností vznikaly velice těžko. (-spoilery-) Není divu, že hrdinové přenesení do takovýchto světů ztrácejí vždy jeden ze smyslů a nejsou schopni jej vnímat v celé své komplexitě, viz ušní žábry Costnera ve Vodním světě (coby mutant podobající se rybákovi slyší skvěle ve vodě, ale o to hůře na souši), mlčenlivost Gibsona z Šíleného Maxe (za celý film promluví jen pár vět) a zraková dysfunkce Washingtona. Přirozené meze, jimiž příroda ohraničila citlivost jejich smyslů, je chrání před přesycením informacemi. Kdyby mohli snímat vše, pak by musela být informačně-procesorová kapacita jejich mozků nesrovnatelně vyšší. Barvami hýřící a mnohotvárný svět, jež poznáváme prostřednictvím postavy Washingtona, je tak nahrazen hrubou schematizací, ve které neexistují ani barvy, ani vůně, ani pocity, ani samo běžné plynutí času. Všechno to zůstává vyhrazeno pouze postiženým, vůně slepé ženě a zvuk třeba Washingtonovi, kteří zas ale nemohou pojmout z bohatosti světa něco jiného. Degrese smyslů, symbolizující nemožnost plně obsáhnout nové přetvořený svět a přenášející tuto ztrátu na hlavní postavu, provází nakonec každého hrdinu z post-apo civilizace. Kvůli této rozpolcenosti mezi světem o sobě a světem pro postavu nejsou post-apo fikce zpravidla čistým žánrem, ohraničeným jasnými pravidly, nýbrž benevolentnějším sub-žánrem, v němž vedle sebe koexistují stará pravidla s novými ustanovenými po světové katastrofě, díky čemuž není Kniha přežití projektem ani vyloženě ambiciózním jako Chvalozpěv na Leibowitze o snaze mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti, ani marshallovsky-dravým, a vzbuzuje tím otázku, jestli než dojít do extrému není lepší kompromis mezi artem/midcultem a žánrem. A odpovídá, že kompromis není k zahození, ačkoliv takový film pak může být napadnut jednak z důvodu přílišného kazatelství, druhak proto, že postrádá více akce. Nespočívá ale právě v tomto výlučnost Tarkovského Stalkera - totiž v tom, že patří do arthouseu, ale střílí se v něm, navštěvují se v něm jiné světy a některé postavičky jsou přes nelíčenou apelativnost téměř až komiksové? (26.12.2010)