Rozbouřené vody

Seveřani prostě vědí, jak vás u snímku totálně vydepkařit. Flashbacky dodávají na neuvěřitelné autentičnosti a pomáhají ději tak, že jsem dlouho přemýšlela, zda jsem někdy viděla tak dobré jejich samotné použití. Až jsem se děsila každého dalšího a jen se modlila, abych už raději víc nevěděla. A celému snímku vévodí "smíření", ať už v jakékoli podobě. A právě ono samo bohatě stačí k tomu, aby si pohrálo s naším vlastním aneb rozhřešení hledej sám u sebe. (11.11.2015)

Psychologické drama o vyrovnávání se s tíživou vinou. To, co by mohlo být jen pubertálním úletem, se hříčkou náhody stane tragédií. Existují různé viny, odpovědnost za smrt dítěte patří k těm největším. Hlavní postava příběhu se po letech strávených ve vězení vrací na svobodu s přesvědčením, že si svůj čin víc než dostatečně odpykala a je nejvyšší čas záležitost vytěsnit z paměti a dohnat, co se dá. Jenže je tu ještě matka, pro kterou je rána stále živá a chce po viníkovi omluvu a plné doznání. To ale pro provinilce znamená nutnost plně si přiznat vinu - a to je těžší, než trávit čas ve výkonu trestu. Film je natočený v duchu Dogma 95, s jehož estetikou mám často problémy, v případě Rozbouřených vod se mi ale Erik Poppe trefil do nálady, určitě i díky síle námětu. Cesta ke smíření tady není laciná ani jednoduchá. Celkový dojem: 90 %. (10.11.2015)

Strach, odpuštění, beznadějnost, lítost a bolest. Film, který mě zároveň zdeptal a zahřál u srdce. Působivá detailní kamera, skvělá hudba a příběh pojatý z obou stran. Atmosféra je emočně vypjatá od začátku do konce. Až s obdivem se víceméně dařilo vybalancovávat hranici, kdy emoce působí silně a kdy jako fraška, hlavně pak v druhé polovině, kdy už to bylo hodně na hraně. (Alespoň tedy z mého úhlu pohledu.)Kdybych měla něco upravit, tak bych asi jen ubrala trochu duchovnosti a trochu hysterie. ----"Ti co věří se vznáší, ti co pochybují se topí."----"Možná jen vytáhneš boha, když všechna ostatní vysvětlení selžou...."---- (04.10.2013)

Film dokonale vyjadřující bolest matky, která byla zasažena na nejcitlivějším místě - čímž je ztráta dítěte. Podobnou bolest však cítí neprávem společností a jurisdikcí odsouzneý muž, který byl obviněn ze zabítí tohoto dítěte. Která bolest je větší? Která je podstatnější? Která přináší více ran a nezahojitelných jizev? Více napoví tento více než dobrý norský film. (17.02.2013)

Erik Poppe, můj další objev severské kinematografie a velmi milé překvapení. Někdy stačí malá chvilka nepozornosti, která nakonec vede k velké tragédii. A my můžeme sledovat jak jednu událost ze dvou úhlů pohledu prožívají po propuštění Thomase z vězení oba hlavní protagonisté. Jak viníka Jana Thomase, zatíženého stále špatným svědomím, který by tak rád chtěl začítl znovu žít normálně a Agnes matkou oběti. Erikovi se povedlo zkloubit oba pohledy velmi dobře a nenásilnou formou, doplněnou Janovou hrou na varhany, která nejen, že byla nádherná, ale celému dramatu přidala na tragičnosti. Film o bolesti, vině, odpuštění, svědomí a snad i svým způsobem o vnitřním vyrovnání se s takovou tragedií. Končím slovy, která zazněla ve filmu :"Život nevychází vždy podle tvých představ." (14.11.2012)