Galimatyáš

Tvorba Jean-Pierre Jeuneta se může pro někoho zdát problematická. Spíše než poctivý vypravěč je vizualistou, který na rozdíl například od „multifunkčního“ Spielberga užívá stále stejného stylu. Ač tedy střídá všemožné žánry, vždy uplatňuje totožné trademarky a právě na toto doplatil jím režírovaný čtvrtý Vetřelec – po klaustrofobickém prvním díle, akční militaristické dvojce a depresivním thrillerovém třetím díle Jeunet nachystal fanouškům série ve žlutých filtrech utopené pokračování, ve kterém se snoubila grotesknost s komiksovou nadsazeností. Mnoho diváků tuto radikální změnu v sérii (nikoliv však v Jeunetově stylu) neustálo, já osobně jsem si však Jeunetova, dalo by se říci autorského, Vetřelce zamiloval. Uvědomuji si narativní plochost některých z jeho děl, jistou poetickou podlézavost oceňované Amélie z Montmartru, samoúčelnost některých prvků v Příliš dlouhých zásnubách (a vlastně v jeho kinematografii celkově…) a nově i povrchnost a samoúčelnost celého Galimatyáše – z onoho narativního hlediska ovšem. ____ Nejvíce propracované postavy byly v oněch Příliš dlouhých zásnubách, o něco méně pak v Amélii, Galimatyáš se pak nachází na odvrácené straně spektra, kdy jsou postavy už pouhými karikaturami vynikajícími v určité věci a popravdě vám toho o nich více poví jejich vzhled než narace. Vzhledem k tomu, že je Jeunetova tvorba již od samých začátků ovlivněna groteskou a komiksy, nelze tento fakt shledávat překvapivým, avšak takový přístup má za následek nefunkčnost vztahů mezi postavami a divákovu neschopnost se do nich vžít. ____ Z libovolné scény lze vyčíst, že Jeunet k ní nepřistupuje jako vypravěč, nýbrž jako inscenátor – vypráví obrazem, klade důraz na mizanscénu, upřednostňuje gesta před slovy a spíše než k divadlu inklinuje k oné grotesce. Místo lišáckého přístupu k naraci (viz Nolan, Chan-wook Park, ad.) se soustředí z hlediska narativního na jednotlivosti „na jedno použití“. Celý film je prošpikovaný množstvím nápadů, je vizuálně hravý (v několika záběrech se nachází billboard s obrazem právě onoho záběru a v něm se pak nachází další billboard, atd.) a po vzoru asijské kinematografie žánrově neukotvený. Ve své podstatě se jedná o heist-movie ve stylu Dannyho parťáků s jasnými sociálně kritickými a satirickými prvky (zbrojní průmysl). Film je zábavný a vtipný a veškeré snahy o větší drama jsou úmyslně zesměšňovány, což je vzhledem k plochosti postav jen a jen dobře. Galimatyáš není tak špatný, jak se o něm píše, jen k němu musí být přistupováno s jasnými diváckými požadavky a být tolerantní k režisérově přístupu k vyprávění. Každý naratolog bude zajisté zuřit nad povrchností a jednoduchostí celého díla, ale co si budeme nalhávat, Jeunet nikdy neohromoval způsoby vyprávění, nýbrž malebnými obrázky, specifickou atmosférou, groteskností a kvanty originálních nápadů. V tomto případě lze Galimatyáš považovat za úspěch. Amélie z Montmartru spolu s Příliš dlouhými zásnubami však nad ním ční o poznání výše. Nepochybně. (08.09.2010)

Myslela jsem si, že to bude blbost.. Ale až taková šílenost? To jsem nečekala! Co jsem ale věděla, bylo, že mě Jeunet prostě nezklame, to je sázka na jistotu :) Nevím, jak jinak to říct.. Ty postavy jsou "fakt ujetý" (nejvíc podle mě Kalkulačka).. U tohoto filmu se prostě nenudím.. Zasměju se, chvílemi nastane i nějaká ta akce.. Příjemný snímek :)) A polibek po otevření kufru mě vážně dostal.. Prostě originální!!! (27.11.2011)

Jean-Pierre Jeunet natočil Galimatyáš. Jeho recyklovaní Dannyho parťáci si kouzelně podali Obchodníky se smrtí. Nápady, detaily, Galimatyáš. Jeunetovo typické panoptikum postav. Jako by všichni byli tak trochu z cirkusu. Mim, hadí žena, živý dělový náboj, žena se zázračnými matematickými schopnostmi... Jeunet rafinovaně rozehrává jakousi hodně osobitou variaci v žánru ,,heist movie", tady ovšem skupina Bazilovýh ,,parťáků" podle perfekcionistického plánu nevyloupí banku, ale použije ho coby nástroj své (hodně iracionální) pomsty. Zvláštní je Jeunetův přístup ke věcem, vždy je vytrhuje z kontextu a ze svého přirozeného prostředí. Nejenom zde je pro jeho tvorbu typický motiv recyklace. Novodobá groteska (a zjevná pocta groteskám klasickým), kterou tu režisér tak osobitě rozehrává, je silně výtvarně stylizovaná a nese se přesně v duchu Jeunetových předešlých snímků, pro které byla vždy typická hravost, posedlost (často obskurními) detaily, vizuální exkluzivita, výjimečně zdařilá kamera a nádherná hudba... Jean-Pierre Jeunet je jednoznačně silný humanista, snílek a tak trochu dětina, což možná části diváků může vadit, jeho zaujetí obyčejně neobyčejnými lidmi, spontánním přátelstvím, kouzlem lásky prozrazuje romantickou duši a dobré srdce. Jeho svět je více pohádkový než skutečný, ale přesně tam chceme přece skrze přítmí kinosálů utíkat... Podobné filmy: Delikatesy (04.02.2010)

Už dlouho film neodpovídal svému názvu tak dokonale. Galimatyáš je bordel. Přeplácaná hříčka, v níž se vrství "humorné scénky" a Jeunet věří, že montmartrovská optika, groteskní náladička a hrst nápadů udrží divákovu pozornost po 105 minut. Chyba lávky. Už po deseti minutách se kýčovitá přebarvičkovanost okouká a začne iritovat, a spolu s tím se v plné kráse projeví i nekonzistence, zmatečnost a zbytečnost tohohle pokusu o bagetkové Dannyho parťáky. Ztráta času... (01.12.2009)

Tvrdě anachronický (a anarchistický) slap-stick s typickým jeunetovským obludáriem, co tropí voloviny. Potřeba režiséra točit hraný film jako animák je pořád poměrně kouzelná, stejně jako to, že samotná kamera je často samostatným komickým aktérem. Snad akorát škoda toho zastřešujícího tématu. Bohatě by mi stačilo, kdyby protagonista heistoval akorát srdce elastičky než dvě zbrojařské korporace, což je téma, které působí i přes veškerou snahu zkrátka trochu vytrženě z toho pískoviště, kde se zbytek filmu odehrává. (09.09.2020)