Recenze (907)
Seneca aneb Jak se rodí zemětřesení (2023)
Zajímavé momenty, docela punk, ale celkově bohužel těžko koukatelný bordel.
Hellboy: The Crooked Man (2024)
Zbožňuju oba del Torovy Hellboye s Ronem Perlmanem (a moc bych si přál, aby byla jeho plánovaná trilogie zakončena), ale jakožto fanoušek původních komiksů musím konstatovat, že to je opravdu del Torův Hellboy, nikoliv Mignolův. Následující film od Marshalla je přeci jen o něco blíž tónu papírových příběhů, ze kterých vychází, ale samotný hlavní hrdina v podání Davida Harboura spíš navazuje opět na to, jak ho před ním pojal Perlman. The Crooked man za mě disponuje ze všech tří tím nejslabším režisérem a v každé druhé scéně výrazně doplácí na značně podvyživený scénář, nicméně Kesyho Hellboy je teprve ten pravý rudoch z pekla, který jako kdyby vypadl přímo z komiksu. K tomu sedí i samotná vyprávěcí struktura, která neopisuje standardní hollywoodský kánon, je více epizodická, obsahuje intermezza a různé motivy (chcete-li "lore") tu nebývají dostatečně artikulovány, prostě tu jsou a jsou součástí nahodile pokřiveného světa. Tohle všechno samozřejmě dává smysl, když je autorem scénář sám tvůrce Mike Mignola._____Z formálního hlediska to je takový kočkopes, praktické efekty se tu tlučou s podvyživeným CGI, atmosférické výjevy jsou prokládány vyloženě nevzhlednými scénami jako z nějakého fan-filmu. Herecké výkony také výrazně kolísají. Režie Briana Taylora opět vyniká v jednotlivostech, v dílčích nápadech, celkově ale ten člověk není schopný dát filmu jednotný "ksicht", jako tomu bylo v případě prvních dvou filmů.____Co mě potěšilo, je určitě tepavá hudba, Kesyho vykreslení postavy jakožto stoického paranormálního detektiva, téma čarodějnictví (a s ním spojené fajn intermezzo o výrobě čarodějnických koulí), prvních pár desítek vteřin s úvodními titulky, které mi daly vzpomenout na poetiku italských fláků od Soaviho a Bavy, a samotný Paskřivec, který se vizuálně fakt povedl a je to klasický mignolovský parchant z temnot.____Finální verdikt tedy zní: The Crooked Man je zatím tou nejvěrnější adaptací zdrojového materiálu, jako film sám o sobě má však nemalé rezervy, plynoucí především z nízkého rozpočtu (nebo neefektivní produkce, protože těch peněz zas až tak málo nebylo) a ne zcela vyhovujícího řemeslníka na režijní sesli.
Matka a gauč (2023)
Jasně, celý film je vlastně poměrně nedivácký a při velmi pozvolném tempu má to štěstí, že se může opřít o perfektní herecké obsazení, nicméně konceptuálně se jedná o krásně sevřené dílo, kde hlubší rozbor psychiky hlavní postavy hned zkraje přebírá formu divadelní hry, jejíž kulisy až v poslední třetině v rámci jedné scény nabydou na pompéznosti... aby hned nato "rozbouřené vody" zase uklidnily. P.S.: Zdejší hodnocení je za mě úplně mimo, jedná se o hodně kvalitní film, ale jak jsem už zmínil, sám o sobě není moc divácký. Baví mě ale o něm zpětně přemýšlet.
Holka od koní (2020)
Dlouho mi u ničeho nebylo z chování hlavní postavy tak nepříjemně jako v případě sledování tohohle filmu. Alison Brie do toho filmu dává všechno, bohužel má jako herečka své limity a v některých vypjatějších sekvencích nepůsobí dostatečně věrohodně. Celé to je navíc docela dost okatá wannabe lynchovina, akorát rejža nesahá svému vzoru ani po kotníky a z hlediska příběhu to je spíše vrstvení matoucích prvků a na konci se vypravěč už jen honí za vlastním ocasem. V případě takových "mindfuck" filmů je prostě kriticky důležitá poslední čtvrtina, kde se jasně ukáže, jestli je za vším tím matením diváka nějaký jasný koncept, anebo jestli to je jen samoúčelné matení pro prostý efekt zmatení diváka - tady se to bohužel jeví jako ta druhá varianta Abych ale i pochválil, tak co tu zase funguje víc než dobře, je vykreslení pozvolného rozkladu psychiky a propad do šílenství. 50%
The Eric Andre Show (2012) (pořad)
Geniální surrealistická anarchie, psychoterapie chorého mozku ve formě té nejhorší možné talk-show, jakou si dovedete představit. Miluju to!
Démoni 2 (1986)
Kouzlo jedničky se nepodařilo zopakovat. Co do příběhu to je vlastně poloviční remake, jen kino zamořené démony tentokrát vystřídal panelák. Dokonce se tu v nových rolích objevují někteří z herců, jejichž postavy v jedničce zařvaly. Jako klasická dvojka to je o poznání rozmáchlejší, ale paradoxně co do realizace víc humpolácké. A jakmile se stopáž přehoupne do druhé poloviny, tak to i výrazně ztrácí na atmosféře, která byla hlavní devízou jedničky. A když se následně objevil ještě malý upištěný gremlin, tak mě film ztratil už úplně. Přitom byla první půlka celkem slibná, například fiktivní linka v televizi (volně navazující na děj prvního dílu) byla vyloženě skvělá. Škoda, žádný další žánrová klasika, pouze lehký nadprůměr.
Démoni (1985)
Italská hororová klasika s hypnotickou atmosférou, přičemž pitomoučký scénář, špatné herecké výkony a postsynchrony celý film mnohdy posouvají až do surreálních rovin - někoho to může pěkně štvát, pro mě to nicméně byl atraktivní ozvláštňující prvek. Bavil jsem se celou dobu, je to ideální flák na skupinovou projekci s nějakými těmi alkoholy po ruce... anebo s coca-colou a brčkem, ze které pankáči dokážou tak stylově šňupat kokeš. UPDATE: Po delším přemýšlení nad filmem a především zážitkem, který mi přinesl, zvedám na plný počet. Když totiž k už výše zmíněným neduhům přidám ještě občas zmatený střih a problematickou orientaci v prostoru, tak film najednou začíná kopírovat snovou logiku. Chápu, že celý ten snový efekt je spíše subjektivního rázu a je ho docíleno spíše neúčelně skrze jistou dávku neumětelství, ale to mi je jedno, hlavní je pro mě výsledek. Démoni jsou pro mě prostě atmosférický surrealistický sen, který divák sní spolu se zmatenými a pitomoučkými postavami ve stylových 80s hadrech, kteří ani v těch nejvypjatějších situacích nezapomínají na sílu mladické lásky (a touhy po páření).
Prokletí Salemu (2024)
Jako žánrovka to je celkem solidní oldschool horor s poctivou retro atmosférou, dobrým castingem (mít ve filmu Billa Campa je vždycky velká výhra) a několika hezky atmosférickými výjevy. Nicméně jako adaptace Kinga to hlavně trpí na krátkou stopáž - k dobru by byla alespoň hodina navíc pro lepší vykreslení charakterů a prohloubení vedlejších dějových linií. Například postava otce Callahana tu je až trestuhodně nevyužitá. A proto je pro mě z vypravěčského hlediska pořád nejlepší verze z roku 2004, televizní adaptace rozmáchnutá přes tři hodiny... ačkoliv má ze všech třech dosavadních verzí nejhorší ikonickou scénu s oknem (tam podle mě zase ta nejnovější exceluje). Tady jsem měl pak ještě problém s postavou Barlowa - ten tu působil dost anonymně a na plátně se moc neohřál. Vlastně tu vůbec nevyznělo zlo, které představoval. Konec byl pak vyloženě uspěchaný a z vizuálního hlediska se podle mě v poslední čtvrtině ani moc nepovedl color-grading. Solidních 60%, nicméně promarněná příležitost vzhledem ke zdrojovému materiálu a nejvíc by tomu asi slušela minisérie.
Nene (2022)
Čirá filmařská radost. Peele si to chvíli dává na Spielberga a chvíli na Shyamalana, Hoytema kouzlí v každém záběru a Abelsova hudba veškeré to drámo solidně podtrhuje. Pojetí tohohle E.T. je navíc vcelku originální.
Borderlands (2024)
Předvídatelný scénář, režie na autopilota, jednorozměrné postavy a worldbuilding na úrovni Snyderova Rebel Moon...ale narozdíl od toho si to aspoň nehraje na Shakespeara, je to kratší a není to z půlky natočeno ve slow-motion...a to je asi jediná pochvala, co mě napadá. A přitom to mohl být fajn urvanej punk, předloha k tomu vyloženě vybízela. Jo a casting Blanchett je fakt úlet.