Zahrada

(viděno v říjnu 2010) Nakoukávám snímky producenta Biermanna, protože se chystám na jeho přednášku. Většina z těch, co jsem viděla, byla pro mě průměrná, Kawasakiho růže hooodně nadprůměrná a Záhrada nadprůměrná. Já a poetické filmy, to často nejde dohromady, tady byla poetika únosná, ač myslím, že i zde mi bohužel zabránila většímu prožitku. Krajina krásná, palčivé téma krize středního věku dobře podáno. Je to pomalé, ne úplně nudné, vlastně je to dobré. Možná se někdy podívám znovu. (04.05.2012)

Ten film je divný, ale tak nějak to u poetických filmů bývá. Tenhleten je však divný v dobrém slova smyslu. Já nevím čím to může být, ale mně se film místy i docela líbil. Ať už si film přeberete jakkoliv, tak žádné silné poselství nezastává, ani žádnou myšlenku nepředává. Prostě si jen tak v poklidu plyne a plyne a plyne. A vy se na to chvílemi nemůžete vynadívat a chvílemi zase ne. Ale možná je film i naprostý propadák a já i mnoho dalších uživatelů bylo uneseno pouze půvabem hlavní herečky, protože nebývá úplným pravidlem, že se v našich líbezných končinách půvabné herečky vykskytují vždy a všude. No, ta levitace na konci mě urazila. Takže * *. P. S. Mile mě překvapil Roman Luknár. (27.10.2011)

Prvně jsem viděl někdy před nástupem na FAMU nebo krátce po a děsně jsem se těšil, že už někdy brzo budu dělat na něčem podobně naplněném něhou, poezií, magií, vtipem, vnitřním klidem, nadhledem, životem. Bohužel se takové filmy v našich končinách nějak přestaly točit. — Teď po letech radost, že to kouzlo nevyvanulo, že ta rafinovaně podehrávaná prostota pořád účinkuje – tu zprostředkování opilosti hlavního hrdiny malinko vypíchnutým ptačím zpěvem, tam nasměrování významu scény jedním nenápadným pohledem postavy mimo záběr, onde oživlá biela husenica ze sna, kterou divák může a nemusí uvidět – spousta drobností, které se člověku nevnucují, jen tak tiše zapadají na svá místa ve skládačce-básničce o znovuobjevených kořenech a opravdovém lidském spolubytí, spoluúdivu, pokoře a naslouchání. Malinkou šmouhou na kráse jsou pro mě s odstupem hudební motivy, sice kouzelné, leč vracejí se trochu příliš často a příliš doslovně. Nicméně to je šmouha opravdu drobná a bohatě vyvážená tím ostatním. — A abych nezapomněl, jelikož se mnou na Záhradu koukala naše šestnáctiletá a druhý den už ji měla v desítce oblíbených, troufal bych si tvrdit, že ten biják hned tak nezestárne. (12.12.2017)

Nádherný film o návratu a očišťování, o možnostech dialogu člověka a přírody, zasazený do osamělé podletní zahrady, která je ve svém skrytu pozemským Edenem a která se stává díky své poloze na cestách světců a filosofů také obrazem světa. Martin Šulík v příběhu o muži, který poprvé vstoupil do krajiny svého dětství až ve svém zralém věku, prokázal neobyčejný cit pro symbolickou imaginaci a pro poctivost obrazu: každý záběr je vtahující a maximálně sdělný. Snímek, k němuž se lze stále vracet. (10.03.2008)

...pretoŽE to bol vždy moj sen (a ten stále trvá), prežiť (a užiť) si podobné leto na chatičke, na záhrade, pookriať, urovnať si myšlienky a nejak takto * * * * *spirituálne * * * * * sa zamilovať a byť presvedčený (s hlavou v oblakoch), že je to láska na celý život...pre duše romantické..che, che, pre mňa. A tak v jednej dlhej vete: MILUJEM záhradu, resp - takto, milujem ZÁHRADU v dobrom i v tom, aká je nedokonalá, chvíľami príliš poetická, chvíľami príliš uletená, úplne mimo atmosféry, stratosféry, troposféry, mezosféry.. a pretože viem, že sme (Slováci) často viac kritickí k tomu svojmu (inak ako bratia Česi) a tu ja chcem byť nekritický. Takže silne subjektívnych * * * * * (07.09.2009)