Domov šedých motýlů

Když někdo zemře, potom je jeden celý svět dočista ztracený. Výborný film, skvostná hudba, poměrně neotřelá kamera (ještě pořád je kam se vyvíjet!) a zajímaví herci. Celkově působivě zasazené do prostředí. Osobně mám z těchto až příliš do sebe zahloubaných jedinců strach, mají neprůhlednou skořápku. Místy mě fascinovala ta syrovost. - Na co myslíš? - Na tvoje kozy. (30.03.2013)

Skandinávský film opět válí. Nemohu hodnotit jinak, seč bych chtěl. Toto téma je velmi emotivní a přestože si na dojáky nepotrpím, tento snímek se mně hluboko dotýká. Každý člověk se postupem času naplní určitou částkou hořkosti, což může být někdy velký problém, protože pokud je hořkosti hodně, nedá se s ní žít. Jen pokud ji odstraníme, můžeme přestat žít minulostí a začít směle hledět do budoucnosti. Hlavní postava - Juhani - byl naprosto perfektně ztvárněn, to co vypověděl svým mistrným herectvím, by dokázal říct málokdo. A to mu bylo v době natáčení 17 let!! Děkuji tvůrcům za tento psychologicko-filosofický film, který i mně dokázal zodpovědět na pár podstatných otázek. (02.10.2013)

Ostrov so svojím priestorovým obmedzením tvorí vhodný rámec pre drámu, ktorá sa medzi jeho obyvateľmi a najmä v nich samotných rozohráva. Domov je zaujímavý, i keď v žiadnom smere nie prelomový film. Určite je to najlepší fínsky film, pretože som iný nevidel. A vyhovujú mi aj démoni ukrytí v tých zdanlivo chladných a neprístupných Severanoch, pretože sú mrazivejší a nebezpečnejší, ako ich hluční a okázalí kolegovia z pobrežia Stredozemného mora. Btw: Ostrovný Boh mi svojou fyziognómiou počas celého filmu neodbytne pripomínal mix Jima Carreyho a Willema Dafoa. (23.02.2010)

Zatím jsem viděl jen tolik severských filmů, že by se daly spočítat na prstech obou horních končetin, a všechny se mi zdají o několik procent lepší, než ty nejkvalitnější české výtvory na stejném pískovišti. Dramata fini/švédi očividně umějí a kamerové toulky se mi v jejich případě zdají tak vypilované, jako by šlo o ty nejlepší filmy artových režisérů. Domov šedých motýlů je velmi silné drama, které sice není úplně košer co se týče přesvědčivých a reálných scén, ale i tak si lze po jeho skončení říci to samé, co při závěru Magnolie: takové věci se dějí. Nejvíce jsem si paradoxně neoblíbil hlavního (anti?)hrdinu, ale jeho pečovatele, který mi velmi připomínal amerického herce Willema Dafoeho. S herectvím na tom nebyl nikdo z představitelů špatně, film jsem si jako milovník nezávislých dramat náležitě vychutnal, krásná hudba mne mile překvapila. Je zde několik extrémně silných momentů, stejně jako těch poklidnějších, kdy jdou dlouhé záběry ruku v ruce s nikam nespěchajícím dějem, ve kterém se (jako v životě) občas stane něco nepředvídatelného, co změní náš život. Tím spíše, když je celý děj situován do jakési mírnější varianty nápravného zařízení. Oba manžele za takové zvolení jejich životní cesty obdivuji, i když jsou jen filmoví. (30.09.2009)

"Dokud se budeš držet své minulosti, bude se ona držet tebe..." Na ostrově, kde sídlí "Domov černých motýlů" alternativní místo pro převýchovu těžce zvladatelných chlapců, se snaží mladý Juhani zapomenout na traumatizující zážitek z dětsví. Život v chlapecké komunitě a záblesky Juhaniho vzpomínek na rané dětství tvoří kostru příběhu nikterak originálního, ale velmi poutavě a napínavě vyprávěného. Režie: Dome Karukoski. Hudba: Panu Aaltio. (08.02.2009)