Turínský kůň

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Po velkolepém úspěchu našich šikovných fotbalistů na Euru 2016, kterým se podařilo obsadit v základní skupince nádherné 4. místečko, bylo třeba završit krásně vypadající večer něčím vskutku depresivním. Přiznám se, že z dvou a půl hodinové výpravy do země, která si na rozdíl od nás vystřílela postup už po dvou utkáních, šel opravdový a nefalšovaný strach. Nejsem ani koutkem duše fanouškem všemožných artovin. Tohle byla ovšem totální pastva pro oči i uši. Opravdu přenádherné záběry kamery ve spojitosti s úžasným zvukem a doprovodným soundtrackem vytvářely přenádherně depresivní atmosféru ukazující absolutní rezignaci na život jako takový. Na první pohled toho opravdu není moc k vidění. Dva lidé nesoucí se na vlnách automatismu a stereotypu každodenních rutinních činností, jeden lenošný koník (mimochodem, excelentně hrající), rozpadající se chaloupka a intenzivní vítr. V takové sestavě člověk nakoukne na 6 takřka totožných dní, kde jen občas a na velmi krátký okamžik vybafne na diváka zpestření, které je zpravidla ale velmi rychle pohřbeno, protože o nic takového ústřední postavy nestojí. Nikdy bych nečekal, že u mě podobný film někdy dovede zabodovat. Monstrózní překvápko a naprosto úžasný filmový klenot. Nějaké hluboké rozbory všemožných filosofických paralel k současnému směru naší civilizace, si dovolím ponechat povolanějším, i když jsem si jich pochopitelně také všiml. (22.06.2016)

Chápu, že dlouhé záběry na nehybné postavy evokují životní prázdnotu, neschopnost změny a ubíjející depresi a že to dělají bezchybně. Jenže mi nedochází, proč to film považuje za důležité říkat. Abych to vysvětlil, uniká mi smysl existence filmu - uměleckého díla, jehož zhlédnutí pouze potvrzuje něco naprosto samozřejmého a nevylučitelného, plynoucího z jeho podstaty. Asi jako by černobílé filmy byly točeny proto, aby byly černobílé. Úplně nejvíc to nechápu z pohledu samotného Tarra. Kdybych byl já umělec, zřejmě bych chtěl, aby z mých rukou vzešlo něco nového, nečekaného, co třeba překvapí i mě, s čím se musím poprat a čemu se musím postupně během tvorby přizpůsobovat. Nemohl bych prostě namíchat tmavě šedou, celou čtvrtku jí pravidelně potřít, nazval to "La Depresse" a jít stejným způsobem na další - ale tak na mě Tarrovy filmy působí. Vím, co mi říkají, uznávám, že to říkají přesvědčivě, ale nevím, co na tom oceňovat, protože to neříkají na základě svých kvalit, ale na základě neschopnosti říkat něco jiného. Nemúžu to odkopnout jako odpad, protože ten film vypadá na pohled krásně... Ale natočit stereotyp pro stereotyp a depresi pro depresi považuju za ztrátu Tarrova času. A koukat na to za ztrátu mého času. (15.06.2012)

Nekompromisní jízda! Film hodně "nepřátelský" k divákovi. Sjetý na několik záběrů. Proti tomuhle je Tarkovskij maximálně akční :-). Minimum zvratů, děje, slov. Jeden hudební motiv. Derzsi neskutečnej ( zajímalo by mě, jak by si vedl Krobot, který to měl prý hrát ). Chtěl jsem dát *** jako průsečík mezi maximálním hodnocením za formu a koncept a minimálním hodnocením za nudný děj. Ale když se mi to rozleželo, přidávám ještě jednu za odvahu. Navíc tenhle film narozdíl od řady dalších jen tak z hlavy nevysublimuje. Ale, že bych to musel vidět dvakrát... :-) ( 46. KVIFF ) (12.07.2011)

Kristův úde! Bezmála tříhodinový patos, který je lehce srovnatelný s pohledem do otevřeného hrobu. Pevně věřím, že mnozí na slovo vzatí odborníci v tom našli odpověď na tajemství života, vesmíru a vůbec, neskutečně slastně se zatahali za reprodukční orgány a mlátili se při tom do hlavy slovníkem cizích slov. Takhle přesně to vypadá, když se sejde u táboráku Němec, Švýcar, Francouz a Maďar. Pečíce si bramboru, hledíce do ohně, jali se převést jakous depresivně laděnou báseň, kterou objevil jeden z nich vyrytou na dvířkách suchého WéCé (text odhaduji na "Mraky se táhnou, táhnou se mraky.."), na filmové plátno s takovým nadšením, až to v nedalekém lesíku zafunělo a pošla tam svině stářím. Vznikl předlouhý epos naprosto o ničem! Normální smrtelník pochopí již po prvních deseti minutách filmu, kdy stařec vede koně planinou, že tempo bude zběsilé a o akci nebude nouze. Zbylé dvě (a něco) hodiny vyplňují scény buď úplně nudné, nebo ještě nudnější. Navíc to vše podbarveno rozmanitou hudební kulisou o třech tónech. Divák během těchto dramatických a citově vypjatých chvílích buď usíná, nebo se poddává naprostému šílenství. Kam se hrabe watterboarding. Mít kino okna, tak se jimi lidé vrhají jako lumíci do vln, aby unikli ztrátě zdravého rozumu. Pokud má někdo zájem se jen tak z legrace potýrat, tak rána bičem je rozhodně lepší nápad než tento skvost. Tohle doporučuji jen sebevrahům v posledním tažení. 0% (31.05.2012)