Obsahy(1)
Záznam hry Karla Čapka z historické budovy Národního divadla v Praze. Rok 1938 patří v sérii tzv. magických osmiček v naší historii k datům nejzávažnějším. Události s ním spojené, stejně jako jako atmosféru, předpověděl s geniální intuicí Karel Čapek ve svém posledním dramatu Matka. Mělo premiéru 12. února 1938 ve Stavovském divadle a na repertoáru zůstalo, pokud to bylo možné - do začátku září téhož roku. Titulní roli tehdy vytvořila velká česká herečka, tragédka Leopolda Dostalová a inscenaci režíroval její bratr Karel Dostal, jedna z nejvýznamnějších osobností české divadelní režie meziválečného období. Znovu se tato Čapkova hra, jejíž 70. výročí jsme si v roce 2008 připomněli, vrátila na repertoár Národního divadla v říjnu 1945. Opět v Dostalově režii a s řadou stejných představitelů, včetně Leopaldy Dostalové. Potřetí a zatím naposledy toto Čapkovo drama uvedlo Národní divadlo v roce 1982 v režii Františka Laurina a v titulní roli s Jiřinou Petrovickou, která zemřela v roce 2008 ve věku 85 let. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (7)
Píšu to nerada, ale Švorcová byla o dva vousy lepší. ()
Skvělé, úsporné divadelní představení notoricky známé Čapkovy hry, ovšem v tomto silném hereckém obsazení při něm znovu běhá mráz po zádech. Chválabohu, že byl zachyceno. ()
Z příběhů státníků a generálů, kteří kormidlují dějinami světa, se dostává do popředí osud jedné obyčejné rodiny, jedné matky. Dolores nejprve přichází o manžela a v nejrůznějších konfliktech postupně ztrácí i své milované syny. Jednoho po druhém, jako by je systematicky vyhlazoval prst v bílé gumové rukavici. Když hrozí, že by mohla ztratit i toho posledního, nejmladšího a nejmilovanějšího, snaží se jej ze všech sil ochránit. To je pochopitelné. Jako zázrakem se Dolores daří rozmlouvat s mrtvými. Vede dlouhé rozhovory s mužem i padlými syny. Jejich diskuze proti sobě staví mužský a ženský pohled na život, na válku, na všechno. Dolores nechápe, proč stojí za to zemřít pro čest, pro vědu, pro ideály. Chce ochránit svého Tonyho, kterého nikam nepustí. Osudy vojáků a měst ji nezajímají. Tony je přece ještě dítě. Bez něho se válka obejde... Existuje hodnota, pro kterou stojí za to obětovat sebe a blízké? Stojí opravdu za to položit vlastní život za osud druhých? Kdo má pravdu? Matka, která je vychovala, nebo oni, protože dluží něco světu, ve kterém žijí? V zatím posledním (1982 - 1985) jevištním nastudování Čapkova dramatu na prknech pražského Národního divadla, zachyceném také prostřednictvím televizních kamer na filmovém pásu, sehrála titulní roli Jiřina Petrovická, herečka, jejíž umělecký kredit bývá v současnosti nespravedlivě zpochybňován. Jenže její matka je velkou a nezapomenutelnou hereckou kreací, výkonem, nad nímž se tají dech a kterým se Petrovická bezesporu zařadila po bok svých slavných předchůdkyň, tedy mezi Leopoldu Dostalovou a Olgu Scheinpflugovou. Krásné, smutné, patetické, pravdivé, lidské, kruté. ()
Petrovická hrála matku jen o něco hůře, než Švorcová. ()
ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 1 = 5.5.1986 (30.12.2010) ()
Tato poslední Čapkova hra má, podobně jako např. Romeo a Julie či Maryša, jakýsi výchozí handicap v tom, že všichni (i ti, kteří o ní nevědí nic jiného) vědí, jak dopadne. I přesto mám za to, že stále má co řici, a tady - v jednoduché, avšak velice funkční inscenaci pana profesora Laurina a s perfektním obsazením - je až neuvěřitelně působivá. Vedle nedávno zesnulé a skutečně dechberoucí Jiřiny Petrovické v titulní roli upoutá taktéž skvělý Petr Kostka - rozhodně se ale nedá říci, že by ostatní nějak zaostávali, to vskutku ne. Nejvřelejší doporučení! ()
Znám to jen ve zvukové podobě ale se stejným obsazením, této verzi rozhodně pět hvězdiček. ()
Reklama