Camino

Může to vypadat kacířsky, ale Camino je dle mého názoru geniální film, který však klamat tělem. Na místě je slovo manipulace, která je automaticky brána jako negativum. Ale nelze v určitých případech hovořit spíše o umění manipulace? Poté co jsem shlédl film My Sister´s Keeper, jež je příkladem přehnaného a únavného citového vydírání, měl jsem obavy, že Camino bude ze stejného těsta a raději jsem na film pozapomněl. Pak však přišlo nečekané doporučení a vyznání tomuto filmu a já jsem riskl mu věnovat něco přes dvě hodiny života. Ze začátku jsem měl sto nutkání film vypnout, jelikož tak prvních dvacet minut na mě všechno působilo jako naprosto scestná a přeslazená náboženská agitace, hlavně přemístěný závěru na samý úvod mě přesvědčovalo stále o tom, že ve filmu žádný vnitřní vývoj nebude. Jenže pokud mě až dosud přišel tento přístup zaslepeně manipulativní, ucházelo mi, že režisér si pomalu a pečlivě připravuje půdu pro jiný typ manipulace - celý film totiž svádí diváka tam, kde ho chce mít, aby ho vzápětí mohl vyvést ze slepé uličky a zažít neobvyklé útoky na city, které nelze označit za prvoplánové - za prvé staví na dvojznačnosti vzniklé situace vnímané oběma stranami, což je velmi inteligentní a podnětný přístup k tématu umírání, za druhé jsem si alespoň já skutečně nebyl po chvíli jistý, jak dál vlastně bude film směřovat a jak se do té rozpoutané bouře naroubuje čím dál nelogičtěji působící závěr (navíc například postava dívčiny sestry skutečně nabourává emocionální doslovnost). Film rovněž vytváří silné napětí mezi záměrně přeslazovanou atmosférou a barvotiskovou fantazii, která si nezadá s disneyovskou poetikou, jež mimochodem hraje ve filmu silnou dramaturgickou roli, a občasnými naturalistickými výboji i potlačovanými mezilidskými vztahy v dívčině okolí. Právě ty postupně pod svrchní slupkou vytváří dost krutý obraz i nelítostnou obžalobu celého hodnotového systému, který je však vystavěn na nepochopení své skutečné podstaty. A když se na konec promíchá očistné vyvrcholení s tíživými pocity nepochopení a humornou scénkou s gestem rušícím jakoukoliv transcendentnost okamžiku, převládne komplexnost okamžiku a rozpolcenost pocitů nad jakoukoliv přímočarostí. Manipulací je zde vlastně chytrá hra s divákem, s jeho očekáváním a vírou, ta sice svádí postupně diváka k jasné tezi, ale copak velcí filmaři jako Bergman či Bresson nevkládali do svých děl vlastní přístup ke světu a divák neměl na výběr nic jiného než se s ním ztotožnit? Poté, co jsem se po první třetině konečně dostal na kloub pohnutkám tvůrců, přestal jsem se bránit a nastoupil na netradiční "cestu", která ve mě po všech zákrutách dokázala vzbudit takovou víru v to, že i kdyby se v závěru filmu stal zázrak i teřba oproti logice děje, sežral bych ho i s navijákem jen pro ten chvilkový pocit naplnění. Nakonec jsem se dočkal zakončení, které dokázalo uspokojit obě touhy - citovou i racionální touhu po zachování střízlivosti - lepší konec si vlastně ani představit nedokážu, snímek bez újmy dorazil k cíli své cesty a já rozcupován pouhými dvěma hodinami za svoji "oběť" vyfasoval trvalý zážitek a záruku vrátit se v nejhorších depkách k čirému optimismu tohoto paradoxně velmi krutého filmu. Nestojí náhodou paradoxy takového druhu u děl opravdových géniů? (03.12.2010) (méně) (více)