My děti ze stanice Zoo

Wir Kinder vom Bahnhof ZOO - jedna z knih, které naprosto změnily můj pohled na svět pod světem - na místa "okupovaná" feťáckou komunitou a na komunitu samotnou. Tento filmový počin bych zařadil do šuplíku společně s Requiem for a dream, protože přesně tam patří. Pouštěl bych je dětem (ano, dětem - třeba od 5. třídy základní školy) jako odstrašující příklad, který by - když ne ve všech - alespoň v někom zanechal pocit pachuti vůči stříkačkám, tripu, acidu a jiným svinstvům. Kniha samotná je samozřejmě o mnoho výživnější, ovšem ladění filmu v kombinaci s výbornou hudbou (David Bowie) a syrovostí jemu vlastní z něj dělá také něco výjimečného. (06.04.2009)

.„Chtěla jsem vědět jaký to je“. Autobiografický příběh čtrnáctileté narkomanky ze Západního Berlína, který je u nás známější spíš ve své knižní podobě. A kniha byla podle mě i mnohem lepší (asi by se spíš hodilo slovo drsnější nebo působivější ). Přesto je tahle doslova šokující předloha ( i přes značné zkrácení) zfilmována s veškerou tou hrůzou a hnusem jakým svět drog je. Příběh naivní dívenky, která chtěla udělat dojem na kluka a zapadnout do party, aby se z ní stala zoufalá, bolavá bytost věčně štvaná potřebou sehnat něco než přijde další absťák „Jenom jedinkrát.- To říkají všichni“. Pro K212: Film vysílala Česká televize, konkrétně ČT2. (27.04.2006)

Drogy jsou špatné, to už všichni víme díky South Parku, ale tady je na jejich uživatele opravdu velmi nepříjemný pohled. Fyzické herectví hlavních protagonistů a injekční stříkačky trčící ze všech možných částí ne vždy funkčních těl nutí diváky odvracet zrak. Málokde je tak ladně zapojen do děje slavný zpěvák i jeho největší hity. (01.02.2023)

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)

Ano ... Kdysi, kdesi v Německu existovala typická situace pro příběh Christiane F., což vedlo k napsání úžasné knihy a nakonec natočení i tohoto perfektního filmu, kterému se atmosféru a detail knihy podařilo vystihnout i bez výraznějších naturalističtějších scén. Film zapůsobí zejmíéna na člověka, který knihu zná skoro "nazpaměť", člověk, který ji nečetl, nepostřehne spoustu detailů a souvislostí ... Film působivě vypovídá, jaké to je, když se 13ti leté školačky dostaly pod vliv drogy zvané heroin. Tento film není o drogách, ani kniha nebyla o drogách ... kniha i film jsou o heroinu ... (19.02.2008)