My děti ze stanice Zoo

V podstatě stále dokola řešící dilemata. Brát, nebrat, když už beru, přestat, nepřestat. Je to v podstatě vlastně nepochopitelné, každý z těchto "dětí" minimálně tuší, co se skrývá na konci, nicméně touha z poznání, potřeba se vyrovnat, možná i láska, může člověka k tomuto dohnat. Naprosto reálné a detailně autentické prostředí můžu s přimhouřenýma očima považovat za kvality snímku a čtyři hvězdičky jsou u mě spíše vydřené. Předloha je jasně daná a příběh je bohužel jen jeden z tisíce, který může být použit jako varování. Film je určitě smutný a nejsmutnější jsou ty detaily. Například, že matce situace dojde až ve chvíli, kdy dceru najde ležet v koupelně, což bohužel ještě není ten dostačující důvod k radikálnímu zásahu. I když se Christiane v dobrovolné odvykačce doslova vyblije z podoby, získá obdiv a možná i inspiruje své "přátele", nepomůže to nikomu. Ve filmu jsou skvěle vystiženy role, které každý feťák obměňuje podle toho, jak se mu to hodí. Nechybí tu jistá zodpovědnost a starost o druhé, přátelství i láska. Ovšem závislost je silnější než všechny tyto dobré a jediné kladné vlastnosti, které se ve filmu objevují. Prostě marnost a mizérie. (10.09.2012)

Myslím že knížka byla ještě lepší. EDIT: Po zhlédnutí Requiem za sen už vím, proč se mi to nějak nezdálo. Oba filmy o drogách, ale přesto tak odlišné. Tady to je bráno až moc učitelsky (pořád si někdo píchá, pak skončí špatně), kdežto v Requiem je to podáno pro mě nenásilnější formou. Toť můj názor. (02.11.2007)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)

Berlínsky háčkový industriál verzus znudená holčina z panelákovej džungle. Pre toho, komu sa strácali kamoši pred očami, viac než surový film s naloženou Bowieho muzikou. "It's not the side-effects of the cocaine, I'm thinking that it must be love. It's too late - to be grateful, It's too late - to be late again..." (29.03.2012)

Tohle vůbec nemělo vzniknout. Chybí klíčové momenty z knihy. Některé jsou vynechány a některé hloupě pozměněny. Ve dvou hodinách je pouze torzo, které prostě nestačí. Jako film samotný bez znalosti knihy je to o ničem, člověk nic neví, jsou skoky v chronologii a více méně tam fakt nic není. Velké zklamání. (07.06.2009)