Coco Chanel

Na úvod musím říct, že co se týče hudební stránky, pojmutí kamery a zejména volby kostýmů, tak jde o skvělý a vizuálně dokonalý snímek. Co však musím říct po úvodu, je jeden smutný fakt, který tkví v tom zatraceném a všude známém a omílaném slově "klišé". Tady mi naservírovali pěknou porci. Na druhou stranu - který film dnes není o klišé! Zkrátka jsem myslel, že snímek bude více o Coco a její návrhářské práci, ale pro člověka jako jsem já, který se vyžívá v dobových kostýmech to byla lahoda. Takže jak říkám dejte Coco šanci - není to až tak úplně ztracené dílo. (10.06.2010)

Jaké to je býti první ženou, která vstoupila do světa mužů? Milá, drzá, nevinná, provokující, slušná, neslušná, svá, všech, stará, mladá, ženská, mužská, to vše byla Coco. Vypracovala se od píky. Její život značně ovlivnil feminismus a eleganci jí vlastní. Velmi objektivní příběh slavné návrhářky, o to víc dojemný, že příběh napsal sám život. V podání povahově neodolatelně shodné Audrey se nedalo čekat nic jiného, než že snímek bude atraktivním a elegantním, jak se pro Francouze hodí. Je jasné, že pro víc jak polovinu hodnotících "odborníků" zde to bude nuda, protože žijeme ve světě plném nároků (nejen) na film, na akci, ale když se nad tím pozastavíte - je to životopisný snímek, nemůžete zde hledat divoké střílečky, rychlá auta nebo vetřelce se slizem. Nudný život teda Coco neměla a Alessandro Nivola, žijící v USA, podal půvabný výkon jako Francouz (05.07.2013)

„Já jsem muž a ty jsi žena. A muži a ženy se neoblékají stejně.“ Slibovala jsem si životopisný snímek o Coco, ale dostala jsem jen Audrey Tautou, proplouvající snímkem se dvěma „osudovými“ muži (o nichž jsem se toho taky moc nezvěděla) a pálící jednu cigaretu za druhou. Že se ke svému jménu, módní ikony, musela dopracovat postupně je samozřejmé. Co jsem ale nečekala, bylo to, že své impérium začne budovat až po hodině a půl (což – ano – je necelých 20 minut před koncem filmu). Ony se ty náznaky na potřebnou změnu ženské módy objevují v průběhu celého snímku, ale vždy se jen tak lehce otřou a hned utečou, aby snad náhodou nepředbíhaly děj. A tak, když už Coco konečně začne tvořit svou kolekci, v opravdu povedené sekvenci, tak s lítostí zjišťujete, že se jedná i o sekvenci závěrečnou. Shrnuto a podtrženo, jestli se chcete o Coco dozvědět něco užitečného, přečtěte si wikipedii (tam je toho mnohem víc a navíc to máte přečtené za 5 minut). Jestli se chcete podívat na krásné dobové kostýmy a Audrey s cigaretou, tak doporučuju film. (29.06.2012)

Nebýt Audrey, je to mrtvolné až běda. Nemám nic proti tomu, že se tvůrci zaměřili na období před zrodem slavné návrhářky, ale jedinečnost osobnosti týhle rebelky mohli určitě zachytit i lepším způsobem než neustálým omíláním věty, že se nikdy nevdá, byť v různých variacích, a "nemoderním" oblékáním. Koukalo se na to dobře, ale hlubší dojmy to ve mně nezanechalo. Škoda přeškoda. (22.08.2011)

No jasně, má to nominaci na Oscara za kostýmy. Protože ty byly krásné. Ale stejně jich mohlo být víc. Ale to né, řekli si tvůrci, dáme tam pár dlouhých záběrů, to film prodlouží a lidé budou donuceni ke koupi velkého popcornu. Jenže takhle to přeci nefunguje. Protože po zhlédnutí filmu si řeknete; jó, byly tam pěkný šaty, Audrey je roztomilá (ale zdaleka nemá na Hepburn) ale co se tam dělo?? A kamarád odpoví; hele, čéče, já fakt nevim. Já spal... A vy si v tu chvíli uvědomíte, že jste koukali na prázdný obraz mihotajících se lidiček, v popředí stále ta samá tvář, která nezestárla ani za pár let, cigaretu u huby a jehlu v ruce. Koukali jste se a vlastně vám to nic nedalo. Mělo by? Zřejmě ano, u filmů to tak bývá (občas). Tak kde to vázne?? (01.06.2011)