Castle na zabití

1. série - 90% - Nejlepší kriminálka, nejkrásnější vyšetřovatelka a největší seriálové překvapení. Kdyby mi někdo řekl, že se zamiluji do svého seriálově neoblíbeného žánru, s radostí bych se mu vysmál. Jenže Castle hláškuje s neuvěřitelnou kadencí, Beckett mu se sladkých úsměvem přihrává a chemie mezi nimi přímo září. Různorodost případů a chytrost i nadhled celého vyšetřování pak dávají zcela oprávněnou jistotu, že do dalších let bude z čeho čerpat. Neopakovatelný exemplář. 2. série - 100% - Když se z chytrých případů stanou geniální, když jsou ze sympatického týmu nejlepší přátelé a když je z krásné hlavní dvojice nejvymodlenější pár, mění se pravidla žánru. Promyšlené a nahláškované buddy kriminálky už jsme tu samozřejmě měli, ale s takhle dávkovanými porcemi napětí, vtipu nebo dojetí došli Rick, Kate a spol. už ve druhé sérii na vrchol. Vydatně tomu samozřejmě pomáhají i překvapující hosté (Marc Blucas, Dana Delany nebo Michael Trucco září naplno) a nenápadné šponování diváků od "ti dva by mohli být spolu" až k "proboha, dejte si pusu nebo snad umřu". See you in fall. 3. série - 90% - Není legrace dávkovat týden co týden originální prostředí vražd a tématicky do nich vměstnávat spisovatele, policistku i celkovou náladu. Štěstí je, že ať už to jsou pizzerie, soutěže krásy nebo paranormální jevy, tahle parta nikdy neztratí svou tvář a styl. Seriál ale díky svému tichému a nenápadnému zvážnění přidává epizody, které bezprostředně souvisí s minulostí či soukromím některé z hlavních postav a právě tam získává svou největší sílu. Třeba tradiční dvojdíl ve druhé polovině sezóny je v tomto případě mým nejoblíbenějším dobrodružstvím vůbec. Stovka to tentokrát není jen proto, že se v některých případech není zrovna těžké ztratit a souvislosti i přes maximální soustředění maličko unikají v rychlopalných dialogových výměnách. Jinak ale trvám na tom, že v (už ne tak nenápadně) vztahovém krimi žánru nemá Castle sobě rovného. 4. série - 100% - Na vrcholu žánru. Scénáristický tým kolem Andrewa Marloweho ví, že si může dovolit jakékoli odklonění od všeho, co by se dalo definovat jako "tradiční případ" a dává nám hromadu nových nápadů. A ty mají od Adama Baldwina přes zhulenou zombie až po tygra zařazenou nejvyšší rychlost. Tím spíš, že tentokrát už je seriál stejnou měrou vztahovka jako krimi. Navíc s koncem, který by i v čistě dramatických seriálech byl událostí naprosto nezapomenutelnou. 5. série - 90% - Game changer. Nová situace dává občas více, občas méně příjemně zabrat, nepřítel konečně získává konkrétní tvář, ale některé věci naštěstí zůstávají stejné. Třeba to, že jarní dvojdíl bere svým napětím dech. Nebo že epizody, které zabrousí do minulosti hlavních postav, patří k absolutní špičce (The Wild Rover s Ryanem v utajení je pro mě králem sezóny). A nebo to, že Stana Katic definitivně stárne do krásy. Vraždy, během jejichž zběsilého vyšetřování ani nejde uhodnout vrah, mi sice občas motají hlavu až moc, ale protože mi úsměv prakticky nesleze z tváře, není důvod se zlobit. 6. série - 80% - V důsledku logické zklamání, protože i přes vysoké hodnocení se tentokrát jede trochu na volnoběh. Je ale otázkou, jestli tvůrcům vážně docházejí nápady, nebo se mi koncept seriálu po více než stovce epizod nezačal opatrně ohrávat. Přikláním se spíš ke druhé možnosti, protože v dějové skladbě zůstává vše zdánlivě při starém. Opět je tu dramatický dvojdíl, při kterém jde o život, opět je tu paranormální případ, který zdánlivě nelze logicky vysvětlit, opět se jde do utajení. Jen je to bez většího překvapení a vyšetřování často jen prošumí kolem a renomé zachraňuje obvyklé špičkování celé party. Díky vyhroceným dobrodružstvím typu Under Fire nebo Veritas jsem si několikrát vzpomněl na doby, kdy se Castlovi v napětí, emocích i humoru mohl rovnat jen málokdo, ale jisté drobné obavy o budoucí kvalitu zůstávají. Není moc seriálových prostředí, kterým bych přál, aby chytily druhý (a v důsledku pak poslední) dech tak moc jako jedné kanceláři NYPD. 7. série - 70% - Svoji tvář si drží, ale dýchavičný je u toho až běda. A může za to v důsledku zejména zmatené manipulování s pozicí showrunnera. Jednoznačně nejslabší sezóna totiž trestuhodně ztrácí v dlouhodobých linkách. Nathan Fillion se sice dočkal vymodleného většího příběhu, ale jak Rickovo zmizení, tak příhoda z dětství, které si nový příběhový šéf David Amann rozepsal hned na úvod, dostanou při první větší šanci pořádnou facku. Vzhledem k Amannově odchodu po jediné sezóně obě záhady dostanou na vyřešení jedinou epizodu a působí jako slepé až hloupé uličky. Proto jsem rád za vydařené odlehčené vsuvky ze školy, noiru nebo alternativní reality. Týmová chemie je tu totiž i nadále nevídaná a čím dál zaměnitelnější "anonymní" epizody bez jasně viditelného směru ji jen zbytečně rozmělňují. 8. série - 60% - Poněkud smutná labutí píseň, kterou do průměrných vod poslala nová dvojice hlavních tvůrců. Alexi Hawley a Terence Paul Winter to mysleli dobře, když se pokusili vrátit ústřednímu páru jiskru, která se v posledních letech poněkud vytratila. Jít na to cestou z prstu vycucaného rozchodu byl ale špatný nápad a rozhodnout se po nátlaku publika vzít vše zase zpátky už zavánělo ostudou. Hlavně se ale potvrdilo, že po vyřešení smrti Johanny Beckett chybí dlouhodobá linka, u které by diváka bavilo odkrývat indicie a samotné odhalování LokSatu (podpořeno o pravidelnou účast neuvěřitelně nezajímavé Haley) zakopávalo od začátku do konce. Proto je posledních pár epizod až překvapivým vysvobozením. Na poslední chvíli sice zahrálo na silnou notu a příběhy s nesmrtelnou obětí nebo příchodem Satana nechaly zavzpomínat na legendární éru, ale na záchranu udýchaného dojmu to stačí jen zpola. Proto díky všem zúčastněným za úžasné finále, které potisící nechává vyniknout Nathana Filliona, pár překvapivých zvratů i konec, který široká veřejnost příliš neakceptovala. Vzhledem k hektickým okolnostem konce natáčení, hořknoucím dojmům z posledních let a hrůzostrašným castingovým změnám, které by nás v budoucnu čekaly, beru takový (byť uspěchaný) epilog všemi deseti. (06.07.2009) (méně) (více)