Průvodce

Je to veľmi dobrá dráma z japonskej produkcie. Má výborný príbeh o violončelistovi, ktorý je hrdý na to, že môže byť členom orchestru, lenže ten je už čoskoro po jeho nástupe kvôli malému záujmu publika rozpustený a tak sa spolu so svojou manželkou presťahuje do svojho rodného mesta, aby tu začal nový život. Už čoskoro sa mu podarí nájsť prácu, ktorou je na jeho nepríjemné prekvapenie pomoc pri úprave zosnulých ľudí pred obradom, no aj kvôli finančným problémov jej aspoň skúsi dať šancu a postupne si ho to získa. Lenže táto práca nie je vo všeobecnosti moc obľúbená a tak sa to snaží tajiť, lenže v malom meste to moc nejde. So spracovaním som dosť spokojný. Už od samotného začiatku to pôsobí skvelým dojmom, ideálne zoznámenie s hlavným hrdinom, jeho nadovšetko milujúca manželka, ktorá je mu nesmiernou oporou za každých okolností, ale samozrejme hlavne samotná práca, ktorá minimálne vo filme pôsobí skutočne mimoriadne a navyše je tu skvelo podaná aj premena hlavnej postavy od začiatočníka, čo prinesie aj viacero vydarených vtipných situácií až po prvotriedneho profesionála, páčili sa mi aj samotné rozmanité obrady a chválim aj tie pracovné vzťahy, spoločné scény dvoch, troch pracovníkov firmy sú tiež plnohodnotnou súčasťou filmu. Takže hlavne prvú polovicu filmu tomu nemám čo vytknúť, všetko je úplne ideálne. Ale v druhej sa to predsa len o niečo zhorší, hlavne mi až tak moc nesadol ten kontrast v pohľade na túto prácu, na jednu stranu pôsobí tak vznešene a pritom ostatní ľudia sa k nej stavajú s odporom, čo tu má veľký priestor a navyše časom cítiť, že to už prakticky ani nemá čo nové ponúknuť, takže už to nepôsobí až tak perfektne ako prvá polovica, ale aj tak je to stále výrazne nadpriemerná kvalita s množstvom výborných scén. Herecké obsadenie je veľmi dobré, sympatický Masahiro Motoki v hlavnej úlohe, moja obľúbená Ryoko Hirosue ako jeho manželka, obe skvelé postavy spolupracovníkov a viacero slušných vedľajších postáv. Réžia a technická stránka sú perfektné, tu po celý čas cítiť, že je to skutočne prvotriedna práca, takže nemám problém. A k tomu aj vydarená hudba. Keby bol celý film ako prvá polovica, tak neváham s plným hodnotením, tá je skutočne skvelá, kvôli tej druhej už síce dávam menšie hodnotenie, ale aj tak som veľmi spokojný, výborný zážitok, ktorý si určite ešte pár krát zopakujem. 81% (07.04.2013)

Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory. (08.10.2011)

Za myšlienku a filozofický kontext dávam jasných *****. Ono, človek je len moment v čase a jeho odchod je ešte rýchlejším momentom a často krát je úcta k zomrelému, tak ako sa to tak pekne zobrazuje v tomto filme, len utópiou. Realita je rýchla, povrchná a nedôstojná. Nad tým všetkým som sa intenzívne počas (a hlavne po skončení) filmu zamýšlal a práve kvôli tomuto presahu si tento film budem pamätať. Ten "zvyšok" (formálna stránka) je presne to, kvôli čomu nie som fanúšik japonskej kinematografie a nestojí to za reč...:) (25.06.2012)

Oskar za nejlepší cizojazyčný film mne upozornil na tenhle melancholický snímek zkušeného japonského režiséra Yojiro Takita. Okuribito = Odchody... Krásný, pozvolna plynoucí děj, sofistikovaná filmová řeč, vhled do starobylých rituálů tradiční japonské společnosti, v první půli překvapivě komický, v druhé pak nekýčovitě sentimentální. Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale otevřenost filmu západnímu divákovi byla dle mého nebývalá - Beethoven znějící na zkoušce symfonického orchestru, ,,západní" filmová hudba, časté odkazy ke křesťanství...Oskar jistě nebyl udělen jen náhodou... Vrcholně zajímavé je pak porovnání obou tak odlišných kultur - pracovní pozice (ale spíše poslání) ,,ukladač do rakví" hodně napoví o odlišnosti kultury, která své mrtvé v kruhu rodinném doprovází na onen svět, v té naší kultuře již byl fenomén smrti z osobního, rodinného i veřejného prostoru zcela vytlačen... A tradiční japonský rituál přípravy k rozloučení s nebožtíkem byl pak vrcholně estetickým zážitkem... (22.06.2009)

Koho neprostoupí po filmu myšlenka: "Uvidět Okuribito a zemřít," je necitelná zrůda. Vždyť teď už víte, že pohřeb bližního (vás) je jedna z nejhezčích věcí, které můžete svým příbuzným věnovat. Zkušený průvodce vás pěkně načančá, vymydlí, oblékne a tím se zacelí všechny rány, zaženou chmury. Někdy je to i legrace, ale to si musíte nechat narůst kozy, jste-li chlap, či vousy, jste-li žena. Nebo se nechat shnít. Pohřeb, to je jako když vaše nové štěnátko udělá svou první loužičku - úplně se sice neradujeme, ale kdo by se na toho roztomilého chlupáčka zlobil, ňění liž plafda? Průvodce však nevypráví dojemně pouze o smrti, ale i o manželství. Japonská žena, to je (téměř) bezpodmínečně milující tvor. Přijdete o práci, usmívá se na vás, máte cello na dluh 180 000 doláčů, usmívá se na vás, ale pozór - SPOILER - děláte profesionálního "pohřbívače" za těžké prachy a tajíte to před ní, co se asi stane? Tipoval jsem dvě možnosti. A) Dozví-li se to až v závěru filmu, bude se jistě opět usmívat a řekne manželovi: "Ty truhlíku, ty ses za to styděl? Dyť já tě mám ráda." B) Dozví-li se to dříve, bude se mračit, ale v závěru uvidí, jak nádherná je to práce a zase se usměje. Nikoliv C, ale B je správně. Ono je to ostatně dramaticky obloukovatější. Děj, který Průvodce rozehrává kolem vztahu hlavního hrdiny s otcem, to už je vůbec ryzí kýč. KONEC SPOILERU. Cellistou byl náš pohřbívač nejspíše proto, aby si mohl Hisaishi zaexhibovat. Hráli tam japonci, pohřeb byl japonský (ačkoliv, jeden Japonec mi říkal, že tam nic takového nemají - ale spíš jde o to, že už to v současnosti nemají), natočili to japonci v Japonsku, jedlo se tam japonské jídlo, ale japonský film to dle mého názoru není. (05.11.2010)