Reklama

Reklama

Slunečnice

  • Itálie I girasoli (více)
Trailer

Pozdní snímek Vittoria De Sicy je melodramatem, které upomíná na nesmyslnost a ničivou sílu války. Píše se čtyřiačtyřicátý rok. Ztřeštěná mladičká Neapolitánka Giovanna (Sophia Lorenová) si začne s vojákem Antoniem (Marcello Mastroianni), který má zakrátko vyplout do Afriky. Mladý pár zjistí, že na sňatek by Antonio dostal dvanáct dní dovolené, a bez otálení zamíří k oltáři. Dvanáct dní však novomanželům uteče jako voda a Antonio ve snaze ještě oddálit odjezd nafinguje duševní poruchu. Je odhalen a za trest poslán na ruskou frontu, kde beze stopy mizí... Je po válce. Giovanna už má pár šedivých vlasů, přesto se nevzdává naděje, že se Antonio jednou vrátí. Jednoho dne potká muže, který jí o Antoniově osudu podá alespoň kusé zprávy. Giovanna se okamžitě vydává s manželovou fotografií v kapse do Sovětského svazu, aby se pokusila o nemožné – Antonia najít nebo se konečně dopátrat jeho osudu. Ve skrytu duše doufá, že si ještě vybojuje vše, co nemohla mít – milovaného muže, dítě… Její pátrání není bez výsledku. To, co zjistí, jí však zlomí srdce... Film stojí na brilantních výkonech obou protagonistů podpořených tklivým hudebním motivem z pera Henryho Manciniho. Ačkoli se jedná o italsko-francouzskou koprodukci, film byl natáčen převážně v SSSR a divák si tak může vychutnat kontrast mezi sovětskou a italskou poválečnou realitou. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (72)

nascendi 

všechny recenze uživatele

Film som už niekedy veľmi dávno videl, ale v pamäti mi z neho neostalo takmer nič. Ani po dnešnom opakovanom sledovaní si nemyslím, že to bude iné. Ako už z môjho hodnotenia vyplýva, som presvedčený, že tento film nemal byť nakrútený. Ak chcel niekto demonštrovať sovietsko-talianske priateľstvo, nemusel nakrúcať film. Ak sa napriek tomu rozhodol nakrútiť koprodukčný film, nemal sa až tak ohliadať na politické záujmy oboch strán. A ak sa ohliadal, tak sa nemôže čudovať dvojhviezdičkovému hodnoteniu. Lebo dobrý film nerobí iba účasť známych hercov. ()

Skuby47 

všechny recenze uživatele

Krásný film, který se dá vidět i po 45 letech od natočení. Sophia Loren excelentním způsobem ztvárnila přerod mladé šťastné temperamentní dívky ve zklamanou mladou ženu. Nemyslím, že by šlo o ruskou propagandu či agitaci. Taky vodíme hosty do parádního obyváku a ne do pokoje svého nepořádného puberťáka. Byla to zvláštní doba a to budovatelské nadšení tam po válce panovalo. Sama jsem byla v roce 1967 tedy přibližně v době natáčení filmu s našimi zemědělci na exkurzi po kolchozech v oblasti Kyjev a Charkov. Byla to ukázková družstva, stejně jako u nás Slušovice. Přátelští, pohostinní lidé byli pyšní na to, co vybudovali, ale my už jsme byli v té době technicky někde jinde, což jsme z úcty k hostitelům zamlčeli. Nás ale válka neponičila. Stejnou zkušenost měla i moje mladinká kolegyně, která o deset let později studovala v Moskvě 4 roky vnitřní obchod. „Marusja“ vyprávěla pro mne v tehdejší době nepochopitelné věci. Jezdila domů jednou ročně a proto o prázdninách využila pozvání spolužačky k návštěvě její rodiny žijící v Leningradě – nyní Petrohrad. Po dobrodružné cestě, kdy byla i zatčena, protože neměla patřičnou bumážku, ji přítelkyně místo do Ermitáže, vzala na kopec za město a hrdě ji ukázala nové sídliště ležící před nimi ze slovy : „To je krása, to vy u vás nemáte!“ A moje kolegyně přiznala, že neměla to srdce ji říct, že takové sídliště je u nás skoro v každém městě. Jedině bych moc nevěřila možnosti Antonia bez problémů vycestovat domů do Itálie. To, že v Rusku zůstal bylo uvěřitelné, protože muži tam byli po válce nedostatkovým zbožím. Taky ale není nikde psáno, že film byl natočen podle skutečné události. Dnes už je to asi jiné, ale i tak bych tam nechtěla žít. ()

Reklama

Vančura 

všechny recenze uživatele

Film, který mě hluboce rozlítostnil. A který ve mně současně probudil hluboký obdiv k herectví Sophie Loren. Copak Mastroianni, toho již dávno považuji za svého nejoblíbenějšího herce vůbec, a tak mě nikterak nepřekvapí míra, s níž zde herecky exceluje - ovšem hlavní hvězdou je zde pro mě skutečně právě Sophie Loren. Vrcholná scéna filmu, kdy se bývalí manželé setkají v Sovětském svazu na vlakovém nádraží a jejich pohledy jsou všeříkající, mě zdrtila natolik, až jsem v pokušení se domnívat, že jsem snad neviděl působivější filmové zpracování námětu o tom, jak dva lidi rozdělila válka. Co na tom, že se mi požitek z tohoto filmu vydatně snažila zkazit ČT2, která film odvysílala v - byť obstojném - českém dabingu - hlas Jaroslavy Adamové k Sophii Loren je vážně výsměch, z něhož mě bude ještě dlouho bolet hlava. Jinak jsem ale zcela uchvácen humanistickým poselstvím, s nímž mě tento film doslova převálcoval, a uvrhl do stavu nejhlubší sklíčenosti - Vittorio De Sica byl vpravdě filmový velikán, a nezbývá než si lítostivě povzdechnout, že takové filmy už se dnes netočí. 5 hvězd je zcela nedostatečné hodnocení pro vystižení požitku z hereckého mistrovství, jehož jsem zde byl svědkem. ()

Mylouch 

všechny recenze uživatele

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. ()

anderson 

všechny recenze uživatele

ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 1 = 17.8.1974+R: ČST 1 = 12.9.1986+ČESKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA = 13.9.2014, réžia českého znenia (ČST Praha 1973) = BLANKA NOVÁKOVÁ+ČESKOSLOVENSKÁ Pay-TV PREMIÉRA: CINEMAX = ?.?.200?, réžia českého znenia (Cinemax 2005) = VLADIMÍR ŽĎÁNSKÝ (20.2.2011) ()

Galerie (32)

Zajímavosti (5)

  • Slavnostní předání cen 15. ročníku David di Donatello se konalo dne 1. srpna 1970 v antickém divadle v Taormině, kde Sophia Loren převzala cenu za nejlepší ženský herecký výkon. (Cucina_Rc)
  • Když se Antonio (Marcello Mastroianni) vrací do Milána, aby se znovu setkal s Giovannou (Sophia Loren), v jedné scéně vstoupí do baru, kde televize vysílá večer festival v Sanremu, pravděpodobně první ročník z roku 1951, když vezmeme v úvahu, že vysílaná píseň je „Grazie dei fiori“, kterou zpívá Nilla Pizzi. Tato scéna má dvě nesrovnalosti. První, závažnější, je, že Giovannina cesta do Sovětského svazu před Antoniem v Miláně se uskutečnila po Stalinově smrti, tedy minimálně po roce 1953. Druhá je, že ve skutečnosti se první ročník festivalu vysílal pouze v rozhlasu, protože první televizní vysílání festivalu se uskutečnilo v roce 1955, kromě toho, že pravidelné televizní vysílání v Itálii začalo 3. ledna 1954. (classic)
  • První západní film natočený v Sovětském Svazu. (MI-380)

Reklama

Reklama